Článek
Blue & Lonesome je pozdrav starých rockerů generaci ještě starší, kterou milovali, když dospívali a teprve formovali svůj vlastní zvuk. Howlin’ Wolf, Jimmy Reed, Willie Dixon, Little Walter a další američtí bluesmani byli jejich hrdiny.
Pod producentským dohledem slavného Dona Wase a The Glimmer Twins natočili své verze stařičkých klasik za pouhé tři dny, naživo, spontánně, bez spekulování. Mick Jagger zpíval a foukal do harmoniky, Keith Richards a Ronnie Wood nahráli kytary, Charlie Watts bicí, Darryl Jones baskytaru, Chuck Leavell a Matt Clifford klávesy a zahostoval si i starý „kámoš“ Eric Clapton, který byl zrovna ve studiích a natáčel vlastní desku.
Jako by Rolling Stones trochu stáhli svá ega, deska nezní tak stoneovsky, jak by mohla. Voní spíš padesátými léty než šedesátými, včetně efektu na zpěv, který dělá z normálního retro-Jaggera superretro-Jaggera. Velmi výraznou roli hraje jeho foukací harmonika. Album se tak stává víc Mickovým hřištěm než Keithovým.
Rolling Stones: Blue & Lonesome
Právě hlas Micka Jaggera napoví, že posloucháme „nějaké Rolling Stones”, protože jinak to s běžným modernějším zvukem kapely nemá moc společného. A zpěvák se tu pod vlivem archaických bluesmanů pouští do výrazně silnějších emocí, než (většinou) používal u vlastních písniček, spíše frajersky nahozených a odzpívaných s přidrzlou cool tváří.
Niterný Mick víc křičí možná i proto, že potřebuje překřičet tohle album natočené garážově a hlučně. Bicí duní mimořádně silně a skřípající kytary i vokály jsou úmyslně zkreslené, aby to znělo špinavě, jako by členové neměli pořádné mikrofony.
U podobné desky nemá smysl spekulovat, co je hlavní hit a co není. Jsou to totiž všechno hity – už dávno. Kdo má rád blues staré a nejstarší školy, bude je asi hodnotit dost vysoko, kdo nemá, nejnovější desku Rolling Stones si vůbec nemusí pouštět.