RECENZE: Funke konfrontuje světlo a hmotný předmět

Byl to natolik nadčasový tvůrce, že k jeho všeobecnému přijetí dojde až v budoucích letech. Nicméně člověk, jehož práce má ve své privátní sbírce britský popový zpěvák Elton John či newyorské Muzeum moderního umění, si obecnou pozornost bezpochyby zaslouží.

Pražská Leica Gallery ve spolupráci s kurátorem Vladimírem Birgusem a Funkeho dcerou Miloslavou Rupešovou připravili výstavu, která reflektuje jeho letošní 120. výročí narození. Expozice představuje nejvýznamnější momenty tvorby. Akcentuje především tvůrcův příklon k avantgardnímu pojetí fotografie, ale nezapomíná ani na akty, portrétní tvorbu, architekturu či dokument.

Přesto lze jako nejvýraznější část kolekce označit Funkeho abstraktní zátiší. Při jejich realizaci pracoval s myšlenkou, že celek se skládá z detailů. Přesněji řečeno z detailů, které je třeba vidět a posléze zasadit do překvapivých kontextů. Používal běžné předměty denní potřeby, třeba brýle, talíře, rámy od obrazů či žebrovanou hadici.

Ty ale zpracovával jako výchozí body kompozice. To, co vytváří originalitu výsledného obrazu, je světlo (a stín či polostíny), se kterým operoval stejně jako s klasickým hmotným objektem.

Nehmotné a hmotné konfrontoval v pomyslném vizuálním duelu, poměřoval jejich výrazovou transparentnost a cele využíval jejich vzájemný tvarový antagonismus. Výsledek připomíná kubistický obraz nebo dílo abstraktního expresionisty.

Podobně přistupoval i k portrétu či aktu. Dokázal tvář nebo nahé lidské tělo polozahalit šerosvitem tak, že původní výraz posunul a vytvořil napětí, které přitáhne pozornost.

Jaromír Funke bezpochyby předběhl dobu. Dokázal tehdejšími prostředky vytvořit svět, který by mnohdy těžko realizoval i současný počítačový grafik.