V následujících pěti letech zachytil štáb jeho nové angažmá v Moskvě, opakovanou frustraci z baletního světa, rozhodnutí skončit i zlom při natáčení klipu k Hozierově písni Take Me To Church, které Poluninovi dodalo novou motivaci dál tančit.

Dokument Dancer, aktuálně nominovaný na cenu amerického producentského sdružení PGA předznamenávající Oscary, se českým diváků představí mimořádně v neděli 27. a pondělí 28. listopadu v pražském kulturním prostoru Royal. Při té příležitosti Polunin poskytl Právu exkluzivní rozhovor.

Líbí se vám, jak film prezentuje váš osud?

Ano. Myslím, že ho ukazuje jako univerzální příběh. Často za mnou chodí rodiče tanečníků s tím, že chtějí, aby film viděly jejich děti a pochopily, kolik pro ně rodiče obětovali, tak jako ti mí.

Děti ve filmu také uvidí, jak moc je povolání tanečníka náročné. 

Dlouho jsem také proto se svou kariérou spokojený nebyl. Stanete se nejlepším tanečníkem, a co z toho máte? Nejste slavní jako sportovci nebo filmové hvězdy. Peníze nejsou nic moc, svobody moc nemáte, makáte déle než jiní umělci.

Než můžete vůbec začít zkoušet, musíte hodinu až dvě každé ráno cvičit. To může být dost nudné. Navíc ve světě baletu je každý sám za sebe, všichni spolu bojují, aby se dostali na vrchol. Chtěl jsem proto balet opustit. Pak jsem ale s podporou řady lidí, jako je třeba David LaChapelle, pochopil, že bych měl najít sílu v něm zůstat a snažit se ho změnit k lepšímu.

A založil jste nadaci Project Polunin, jež chce tanečníkům obstarat agenty a další lidi, kteří by se o ně starali.

Trvalo mi pár let, než jsem zjistil, co chci přesně udělat. Žil jsem v izolaci, ani jsem nevěděl, jak funguje okolní umělecký svět. Divadlo mě přesvědčilo, že agenti jsou špatní. Jenže nikdo jiný se o vás nepostará, a když nemusíte marnit čas organizováním věcí jako letenky a kontrakty, můžete se soustředit na svou práci.

Sergej Polunin přijel do Prahy. Na snímku při diskuzi druhý zleva.

Sergej Polunin přijel do Prahy. Na snímku při diskuzi druhý zleva

FOTO: Milosh Harajda

Je svět baletu tak psychotický jako ve filmu Černá labuť?

V mnoha ohledech ano, někdy je to i horší. Hodně tanečníků se zblázní. Proto jsem se vždycky snažil zůstat mimo, abych si zachoval zdravý rozum. Balet je stále populární, ale uvnitř je mrtvý. Nepracují v něm ti nejlepší lidé, kvalitnější umělce najdete u reklamy.

Film Dancer mohl skončit vaším zamýšleným posledním tanečním vystoupením v klipu Davida LaChapella k písni Take Me To Church. Nakonec jste se ale rozhodl s tancem pokračovat. Proč?

K tomu došlo přímo během natáčení klipu. Pět měsíců předtím jsem nevystupoval, jen jsem se udržoval ve formě na poslední tanec a plánoval stát se hercem. A pak mi během toho devítihodinového natáčení došlo, že se musím k tanci vrátit. Tři měsíce jsem poté tančil zadarmo, abych si ujasnil, že to nedělám pro peníze.

Setkání s fotografem a videoumělcem Davidem LaChapellem tedy bylo osudové?

Ano, i setkání s filmovou producentkou Gabrielle Tanaovou, díky níž jsem souhlasil s natáčením dokumentu Dancer. S ní mě seznámil slovenský producent a spolupracovník Davida LaChapella Milosh Harajda, který zorganizoval promítání filmu Dancer v Praze.

David i Gabrielle se sice věnují něčemu jinému, ale oba nade vše milují tanec. Díky nim jsem začal přemýšlet, jestli mi něco neuniká a jestli existuje důvod, proč dál tančit. Dlouho jsem si myslel, že tanec nenávidím, ale nesnášel jsem prostředí a infrastrukturu baletu. Proto chci přispět k tomu, aby byl život tanečníků svobodnější a šťastnější.

Jak konkrétně, kromě zavedení agentů?

Operní hvězdy jsou najímané na jednotlivé produkce a všichni v týmu pak pracují spolu, mají společný cíl. V baletu jste uvázaný u jedné společnosti. Když chcete tančit jinde, režisér vás nepustí a ještě si myslí, že jste zrádce. Dřív to tak nebylo, třeba Rudolf Nurejev tančil všude po světě. Ale divadla začala postupně vše kontrolovat. Přitom je důležité se o tanečníky starat a brát je jako lidské bytosti. Když budou spokojení, celé představení bude lepší.

Ve filmu Dancer říkáte, že jste někdy tanec tak nesnášel, až jste doufal, že se zraníte. Nešel jste tomu někdy naproti?

Jednou jsem už skoro nemohl chodit a věděl jsem, že pokud ještě jednou vystoupím, opravdu se zraním a budu mít po kariéře. Už jsem plánoval, že bych to zranění využil jako výmluvu k tomu, abych mohl s baletem skončit. Ale nakonec jsem to vystoupení radši zrušil a dal se do pořádku.

Kolik hodin denně nyní trénujete?

Každé ráno zhruba hodinu cvičím. I na cestách. Udržuje mě to v kondici, z které se pak rychleji dostanu do formy na vystoupení. To mi dává svobodu cestovat a vůbec dělat víc věcí.

Billy Elliot popisuje tančení jako elektřinu. Jaké je pro vás?

Někdy dobré, někdy tak náročné, že se ptám, proč to vůbec dělám. Někdy je nudné, někdy smutné, pokaždé jiné. Záleží na mém stavu, kondici, náladě. Kvůli tomu to je pak pro diváky zajímavé. Jsem sice perfekcionista, ale nedokonalost si v divadle víc užijete. Je dobré ukázat, že jste člověk, ne loutka.

I ve filmech miluju herce, kteří jsou opravdoví a proměnliví, jako třeba Marlon Brando, Mickey Rourke nebo Johnny Depp.

Pořád chcete být herec?

Ano, už přes rok beru lekce herectví. Půlka mě chce hrát, půlka tančit. Asi si nakonec budu muset vybrat.