Hlavní obsah

Skupina Tibet: Líbil se nám nekonečný uzel

Právo, Jaroslav Špulák

Brněnská skupina Tibet oslavuje čtvrtstoletí. V devadesátých letech patřila k těm, které ve své tvorbě spojují více vlivů. Prorazit se jí však podařilo až s poprockovým albem Robinsonaut v roce 2012, konkrétně se stejnojmenným duetem s Terezou Černochovou.

Foto: Tibet, Magdalena Šteflová

Skupina Tibet slaví pětadvacet let. Zleva Jiří Štefl (baskytara), Jiří Sekerák (zpěv), Lukáš Hrabovský (kytara) a Zbyněk Raušer (bicí)

Článek

Čtvrtstoletí na scéně si Tibet připomněl nejenom říjnovým koncertem v Brně, ale také albem Para.světy, které doplňuje stejnojmenný komiks v tištěné i digitální podobě. O historii i současnosti kapely vyprávějí zpěvák Jiří Sekerák, baskytarista Jiří Štefl a bubeník Zbyněk Raušer.

S jakou ambicí jste před pětadvaceti lety Tibet zakládali?

Sekerák: O ambicích jsme nepřemýšleli, nicméně vždy, když jsem cokoli začínal, včetně vztahů, tak jsem do toho šel s tím, že je to napořád. Věděl jsem tenkrát, že se chci věnovat hudbě a jsem v kapele s lidmi, s nimiž by se to mohlo podařit.

Štefl: Chtěli jsme fungovat. O tom, jestli třeba není čas to skončit, jsem přemýšlel až mnohem později, v roce 2003. Moc se nám nedařilo a přestalo to trochu dávat smysl. Nakonec jsem ale dospěl k závěru, že mi kapela tak přirostla k srdci, že bych v ní chtěl být, dokud to půjde.

Foto: Tibet, Magdalena Šteflová

Poslední album kapely Tibet se jmenuje Para.světy.

Proč jste si zvolili jméno Tibet?

Sekerák: Kapelu jsme založili v brněnské vinárně Venuše, která už neexistuje. Přinesl jsem tehdy Tibetskou knihu mrtvých v angličtině, protože v češtině ještě nevyšla, popíjeli jsme jihomoravské víno, četli si v ní a vymýšleli, jak to s kapelou uděláme. Pokud ale jde o název kapely, mám asi osm verzí, které při jeho objasňování střídám.

Jaká je ta pravdivá?

Štefl: Na anglickém vydání Tibetské knihy mrtvých byl zobrazený nekonečný uzel. Líbil se nám tak, že jsme ho potom dali na obal prvního alba. Vzali jsme si ho jako logo, a na to konto jsme si dali název Tibet. Vznikl kvůli grafickému symbolu.

Jsou ve vašich textech témata spojená s buddhismem?

Sekerák: Myslím, že do řady mých textů se promítá část buddhistické filozofie dost významně. Ale není to prvoplánová věc, jsou to spíš ideová východiska jinak civilních textů. Myslím, že kdo se v budhismu orientuje, ten to v těch textech pozná. Tibet ale pro nás byl hlavně ten uzel. I když jsem nějakou dobu učil na Masarykově univerzitě v Brně antropologii a náboženství a v rámci expedice jsem navštívil území Burjatska, jež je pod historickým vlivem tibetského buddhismu, tamní hluboká filozofie v našich textech není.

Je ale zajímavé, že na našich facebookových stránkách máme mnoho fanoušků z Tibetu. Třeba se tam jednou podíváme na nějaký festival.

Kdy jste začali mít pocit, že činnost kapely má smysl?

Sekerák: Prošli jsme různými obdobími, přičemž to vždycky samozřejmě nebylo ideální a podle našich představ. Řekl bych ale, že doba našich začátků byla výborná. Umělecky i přátelsky jsme se spojili s brněnskými kapelami Bratrstvo a Narvan a objížděli jsme společně kluby.

Od začátku to dobře fungovalo, a to jsme vlastně tvořili jakousi alternativu brněnské alternativní scéně, která byla na přelomu osmdesátých a devadesátých let populární. My se řadili spíše k poprocku, i když jsme tenkrát se slovem pop šetřili. Moc se totiž nenosilo.

Foto: Tibet, Magdalena Šteflová

Tibet se pohybuje na poprockové scéně.

Jak se měnila hudební tvář kapely?

Štefl: Nikdy jsme nekalkulovali a nic nevymýšleli. Všechno, co jsme napsali a prezentovali, vznikalo přirozeně. První album Šambala z roku 1996 bylo spontánní. Následující Šrivatsa z roku 2000 promyšlenější a The Semish Album z roku 2007 po všech stránkách vyspělejší.

Na další album Robinsonaut z roku 2012 už měl vliv náš bubeník Zbyněk. Přišel k nám předtím z jiného hudebního světa, z velké části z elektronické hudby. Také ho zajímá produkce, hodně se zabývá technickými věcmi. Na našem posledním albu Para.světy jsme vlastně prozradili, že nám vyhovuje hrát klidněji než v minulosti a jdeme hlavně po silných melodiích, dobrém zvuku a smysluplných textech.

Ten vývoj je logický. Dnes už si nedokážu představit, že bychom se vrátili k tomu, co jsme hráli na začátku, byť nás staré desky a písničky pořád strašně baví.

Zbyňku, jste o dvě generace mladší než zakladatelé Tibetu. Co vás s nimi spojilo?

Raušer: K tomu, abych se stal členem Tibetu, mě přivedl kamarád, který v  kapele hrál jako záskok. Připravoval mě tehdy ke studiu bicích na konzervatoři. Já si poslechl, co Tibet hraje, a vlastně mě to oslovilo. Měl jsem totiž vždycky rád skupinu Narvan a Tibet byl v té době na podobné vlně. Později jsem do kapely přivedl ještě kytaristu Lukáše Hrabovského, což je můj vrstevník. Tím jsme se věkově vyrovnali.

Před čtyřmi lety se vaše písnička Robinsonaut začala hrát v mainstreamových rádiích. Co to s vámi po jednadvaceti letech existence udělalo?

Štefl: Ukázalo se, že nikdy není pozdě a kdykoli se může cokoli stát. K tomu se samozřejmě přidala obrovská radost, tím spíš, když jsme tu písničku neskládali s tím, že je do rádií a bude z ní hit. Vzpomínám si, jak jsem zpěvačku Terezu Černochovou, která v ní hostuje, vyzvedl u Mělníka na benzinové pumpě, odvezl ji do tamního studia Honzy Ponocného, ona ji během pětadvaceti minut nazpívala a jela domů. Takhle se přece nevyrábějí hity.

Vaše letošní album Para.světy je spojeno s komiksem. Proč jste zvolili takový koncept?

Sekerák: Říkali jsme si, že by bylo dobré, kdybychom se na novém albu nějak posunuli, a tudíž by nebylo špatné, aby bylo koncepční. Když slyším tohle slovo, vždycky si vzpomenu na desky Pink Floyd. Je to artrocková skupina, přičemž v tom žánru jsou taková alba obvyklá. V poprocku, v němž se pohybujeme my, to je ale nezvyklé. Přesto jsme to vzali jako výzvu.

Rozhodl jsem se, že napíšu texty tak, jak mě napadnou, a teprve potom je spojím konceptem. Náš kytarista Lukáš mi řekl, že když už jsem fanda filmů Karla Zemana, mohl bych to pojmout podobně. I díky jeho pobídce jsem napsal texty o čase a konfrontaci s ním. Dal jsem k sobě postavy Barona Prášila a Robinsonauta, no a napadlo mě, že by k tomu mohl vzniknout i komiks.

Kdo ho nakreslil?

Sekerák: Zbyněk hraje v kapele Animé s Jirkou Kučerovským, jinak i spoluhráčem Tomáše Kluse. Jednou mi řekl, že Kučerovského bratr Tomáš je špička v kreslení komiksů, což jsem do té doby nevěděl. Propojil nás a my si okamžitě naprosto porozuměli. Na první dobrou jsme se pochopili a za pár týdnů začal pracovat na komiksu.

Raušer: Shodli jsme se na tom, že Para.světy jsou naše stylově nejvyrovnanější album, a to i přesto, že je na něm řada vlivů. Zatímco na předešlé desce Robinsonaut by každý z nás našel jednu oblíbenou skladbu, Para.světy vnímáme jako celek, jako ten koncept.

Co bude s Tibetem dál?

Štefl: Jedeme dál. Jsme kapela, která nikdy nebude zpívat anglicky a nikdy nebude kalkulovat. Uvidíme, co nám další roky přinesou.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám