RECENZE: Metallica vymyslela, jak osvěžit opakování

Už předcházející album Death Magnetic (2008) bylo návratem k syrovému thrashovému zvuku tak, jak se skupina prezentovala na počátku osmdesátých let, v éře zářných začátků. Novinka Hardwired… To Self-Destruct v tom přístupu pokračuje, byť Metallica vždy platila za tu, která určovala směr vývoje metalu i rocku.

Každý fanoušek si může na desce najít kus toho, co má na kapele nejraději. Zvuk nových skladeb je syrový, v čemž navazuje na předešlou kolekci. Prim v něm hrají čitelné kytarové riffy i sóla a dostavuje se i melodičnost v pěveckých linkách. Počin Hardwired… To Self-Destruct ale není tak agresivní, jako byl debut Kill ’Em All,(1983), ani tak melodický jako takzvané Černé album z roku 1990.

Je patrné, že Hetfield a spol. mají rádi energii a temnotu tvorby skupin Black Sabbath či Deep Purple, jejichž riffy je nesčetněkrát inspirovaly, a obdivují též punkovou přímočarost. Zřejmá je hned v první skladbě Hardwired. Tak prostý rytmus, nekomplikované kytarové figury a vykřičený refrén neměla Metallica na deskách už drahně let.

V písni Atlas, Rise! je cítit energie tvorby britských Iron Maiden, také jedněch z těch, kteří Metalliku ve zvuku svým příkladem formovali. Čtvrtá Moth Into Flame je pak vrcholem melodických hrátek na desce. Však se v ní Hetfield svým pěveckým výrazem přibližuje tomu z dob alba Metallica (1990).

Dream No More má sabbathovskou atmosféru. Murder One je hold Lemmymu Kilmisterovi, zpěváku a baskytaristovi britské skupiny Motörhead, jenž zemřel na sklonku loňského roku. I on prý měl na tvorbu Metalliky obrovský vliv.

Na desce chybí tradiční metallikovské balady. Chápat tak v podstatě lze jen volnou Halo On Fire, v níž jsou pro čtveřici charakteristické dynamické zvraty. A na albu nejsou ani ryze instrumentální kousky, i když to tak leckdy vypadá, protože v řadě písní dochází na dlouhé hrané pasáže.

Je to v několika ohledech těžké dílo. Pro jeho přijetí a pochopení je dobré znát minulé nahrávky Metalliky a respektovat, že se některými z nich mohla inspirovat. Vyžaduje také několikerý poslech, protože mnohé aranže dostávají to správné kouzlo a přitažlivost, až když se rozkryjí do posledního riffu, zvuku nebo zvratu.

Jistě se Lars Ulrich v mnoha „palebných“ bubenických přechodech opakuje, možná je jednotvárný hlas Jamese Hetfielda po letech méně zajímavý, Metallice však nelze vzít autorskou originalitu, věrnost nejzářnějším momentům vlastní kariéry ani to, že má chuť kráčet dál. Zjevně si přitom lámala hlavu s tím, jak celé to opakování udělat zajímavé.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: