Česká televize představovala svůj dvanáctidílný seriál jako životopisný, přestože o soukromí zakladatele stáčírny karlovarské minerálky a lázní Kyselka Heinrichovi Mattonim není nic moc známo. Scenárista Petr Zikmund a režisér Marek Najbrt sice otevřeně přiznali, že seriál, do jehož hlavní role obsadili Aloise Švehlíka a jeho syna Davida, vystavěli i na pověstech, které se o Heinrichovi vyprávěly, jenže z „přitažlivého muže“ udělali gigola, který svých obchodních úspěchů dosáhl díky přízni stárnoucích návštěvnic karlovarských lázní a obyvatelek Vídně, a vylíčili ho také jako sexuálního násilníka.

Charakter historické postavy určuje drastická svévole

Pokud však nejsou známy věrohodné doklady, které by takové tvrzení podpořily, jde už o poměrně drastickou svévoli. Od veřejnoprávního projektu se přitom očekává ukázněnější přístup k historické látce, a to tím spíš, že o Heinrichovi se tu skoro neví, takže seriál vytváří obecné povědomí o této osobnosti.

Já, Mattoni je ale problematický i z hlediska diváka, kterému na faktech až tak nesejde a chce jen sledovat zajímavý, pěkně vypravený dobový seriál, protože se nepodařilo napsat přitažlivý a hlavně souvislý, nerozpadající se příběh.

Kusý děj s mezerami

Scénář tvoří dvě paralelní linie, v té první sepisuje Alois Švehlík jako stárnoucí nemocný Mattoni paměti o svém životě, navzdory manželce Wilhelmíně v podání Taťjany Medvecké. Ve druhé se mezitím vše odehraje. Autorovi to sice umožňuje v pouhých dvanácti dílech obsáhnout časový úsek delší než půlstoletí, jenže se kvůli tomu musel dopustit takových skoků v čase, až jeho vyprávění připomíná sedánky nad deníkem s mnoha ztracenými částmi, kde vyprávění drží pohromadě hlavně rámec zatížený hrdinovými komentáři a základní časové milníky v dějinách firmy – a to je vše.

Na rozvíjení a hlubší propojení vztahů a vedlejší dějové linky tu není prostor. A to vše tu citelně chybí, i když se na scénář nekladou vyšší nároky než na jakékoli jiné melodrama.

Takto hrubě rozvržená mozaika pak komplikuje i věrohodné rozvíjení manželského vztahu, na kterém seriál stojí.

David Švehlík si se svou postavou mohl poradit ještě se ctí, ale Tatianě Vilhelmové coby mladší Míně nachystal nereálný úkol, když ji nutil k psychologicky nesmyslným veletočům. K herecky nejjiskřivějším manželským momentům tak na konec patří vzájemné špičkování a trucy Aloise Švehlíka a Taťjany Medvecké coby zestárlé dvojice, ale to jsou jen střípky, které tvoří pouhý rámec příběhu.

Na seriál by bylo potřeba víc peněz

O tom, že by se do seriálu podařilo promítnout proměny české společnosti, jak prohlašoval záměr, nemůže být řeč, nespokojíme-li se s náhlou ukázkou českého vlastenčení. Příčina je zřejmá: na dějově košatější příběh v historických exteriérech nebylo dost peněz. I proto se seriál uzavírá do několika málo prostředí, často do místností, i když reálných, a ne studiových.

Ptáme-li se, proč Já, Mattoni působí jako osekaný a zhuštěný výtah z rozsáhlé rodinné ságy, musíme si položit i otázku, jestli nad textem, který byl napsán už v 90. letech, skutečně nikoho nenapadlo, že látka by potřebovala jiné zpracování, a pokud by chtěla i nadále pojmout stejně velký časový úsek, i mnohem víc dílů. Jistě, stálo by to víc než těch 120 miliónů, které televize vynaložila a které dnes asi představují vrchol jejích možností, protože jde o její nejnákladnější hraný projekt za mnoho let.

Jenže veškeré té profesionální řemeslné péče, které se seriálu při realizaci dostalo, včetně herecké práce, prostě přijde jednomu líto.

Já, Mattoni, 12/12

ČT 1, 18. listopadu. Scénář: Petr Zikmund, režie: Marek Najbrt, hrají: Alois Švehlík, Taťjana Medvecká, David Švehlík, Tatiana Vilhelmová aj.

Celkové hodnocení: 45 %