V Ostravě jde už o vaši pátou výstavu věnovanou českému umění první třetiny dvacátého století. Čím se liší ta současná od těch předchozích?

Vždy mě zajímaly různé podoby modernity či modernosti. Výstava Sváry zření představila symbolismus, expresionismus a kubismus, bilance Černá slunce imaginativní umění a surrealismus, Božská hra byla věnovaná Janu Zrzavému a Zářivý krystal vlivu Bohumila Kubisty a umění dvacátého století.

Nyní se spolupracovníky mapujeme české umění v prvním desetiletí existence Československé republiky. Moderní umění tehdy žilo vedle avantgardy a nepominutelný byl tradicionalismus, jehož vliv byl mnohem širší, než si to dnes představujeme. Nezapomeňme, že oficiální portrét prezidenta Masaryka vytvořil Max Švabinský v akademickém stylu, a přitom byl okamžitě po svém zveřejnění přivítán hlavním představitelem modernistické kritiky Václavem Nebeským.

Oddělujete avantgardu a moderní umění, ale pro mnohé je to stejný termín pro jeden výtvarný projev usilující o něco nového a progresivního.

Ve dvacátých letech minulého století u nás skutečně došlo k oddělení modernity a avantgardy. Důležitý v tomto ohledu byl Karel Teige, který se jako umělec a teoretik vyhraňoval vůči starší generaci zakladatelů, jako byli Emil Filla, Josef Čapek nebo Otto Gutfreund. V nich spatřoval představitele tradiční moderny, pro něž smyslem tvorby byla malba obrazů a modelování soch. Usiloval o to, aby se obraz změnil ve vizuální báseň, aby malbu nahradila fotografie, aby umění v podobě designu a ve spojení s architekturou vstoupilo do běžného života. Zátiší nebo krajinomalbu Teige odmítal jako něco, co avantgarda už překonala.

To muselo vyvolávat polemiky a spory o smyslu výtvarné tvorby...

Právě proto je ta doba tak zajímavá. Nešlo jen o polemiky v časopisech a novinách, ale s tím vším souvisely i cíleně zaměřené výstavy, vnitřní život ve výtvarných spolcích, manifesty a veřejné deklarace. Byl to kvas, který se už nikdy v takovém rozsahu v českém umění neopakoval. Souběžně vedle sebe pracovalo několik generací, jež se vůči sobě vymezovaly.

Každá výstava byla podrobena kritikám, často hodně negativním. I my chceme tu dobu představit polemicky. Proto ruku v ruce s názory na umění Teigeho a jeho přátel vystavujeme akty Rudolfa Kremličky, krajiny Jana Zrzavého nebo portréty Jiřího Karse.

Za první republiky to nebyly jen spory týkající se smyslu a poslání umělecké tvorby. Ruku v ruce s tím často šla politická radikalizace nejmladší generace...

Záhy přestala důvěřovat domácí politické garnituře. Hledala jiné alternativy a nejeden z jejích představitelů se klonil k myšlenkám, které přinesla bolševická revoluce v Rusku, i když nikdo přesně nevěděl, co se tam na východě vlastně děje a jak to tam vypadá. Myšlenky Lenina byly pro ni významnější než úvahy Masaryka. V Ostravě také ukazujeme, že i přístup k sociální realitě byl diferencovaný. Předměstí jinak chápali zastánci proletářského umění jako Jiří Wolker a jinak Josef Čapek, který na něm nacházel poetické motivy pro svoje obrazy.

Na výstavě je padesát čtyři výtvarníků, kteří tehdy tvořili a hledali pro české umění nové cesty. Je zvláštní, že tak malý stát nabídl v letech 1917–1927 tolik talentů...

Pozornost věnujeme také méně známým, ale důležitým tvůrcům, kteří působili i mimo Prahu, třeba právě na Ostravsku. Speciální oddíl výstavy se týká malířů, kteří žili ve dvacátých letech v Paříži. V jejich tvorbě nebylo nic folklórního či regionálního. Josef Šíma, František Foltýn, Jindřich Štyrský a Toyen se ve Francii bez problémů zařadili do tamního bouřlivého výtvarného dění. Situace, že by dnes přijel mladý umělec z Prahy do New Yorku a okamžitě by tam vystavoval s nejvýznamnějšími tvůrci, je nepředstavitelná. Tehdy to šlo. Třeba André Breton bez výhrad respektoval Toyen i Štyrského. Evropanství pro Čechy nebyla pouhá společenská fráze či jednorázové volební heslo.