Jak jste získala vztah k blues?

Žila jsem v Greenwich Village, části New York City, která se v té době hemžila umělci všeho druhu. Táhlo to tam hudebníky, básníky, malíře, prostě všechny. Na přelomu padesátých a šedesátých let tam vzrostl zájem o tradiční americkou hudbu, o folk. Lidé se zajímali o všechny starší žánry, o blues, bluegrass, gospel a podobné. Vznikaly kompilace hudby z dvacátých a třicátých let.

Díky nim jsme k této hudbě získali přístup a začala nás fascinovat. Byli jsme nadšení, protože hudba padesátých let byla poměrně mdlá. Neměla duši, byl to hloupý pop. Chtěli jsme se vrátit k té nádherné muzice, jež vznikala dřív. Všichni se začali učit hrát na kytaru a v neděli jsme se scházeli v parku Washington Square. Byla to velká setkání a různé skupinky zpívaly různé žánry. Bylo to velmi vzrušující.

Maria Muldaurová je hvězdou festivalu.

Maria Muldaurová je hvězdou festivalu.

FOTO: archív Blues Alive

Kteří hudebníci tehdy byli vašimi vzory?

Původně jsme si mysleli, že lidé, které tak obdivujeme, už jsou dávno pryč. Pak jsme ale zjistili, že pořád žijí a zpívají. Začali jsme je přivážet na sever a pořádat koncerty. Byla to úžasná doba. Potkala jsem všechny původní bluesové umělce, jako byli Skip James nebo Mississippi John Hurt.

Do New Yorku se přistěhovala Victoria Spiveyová, současnice královny blues Bessie Smith. Co vím, byla to jedna z prvních hudebnic, která byla dost chytrá na to, aby si založila vlastní nahrávací společnost. Pořád hledala talenty. Moc lidí neví, že jako první objevila Boba Dylana. Uvedla mě do světa blues. Vzala mě pod svá křídla a hodně mě toho naučila.

Říkáte, že Greenwich Village tehdy byla uměleckou Mekkou. Vnímáte ji tak pořád?

Pořád k tomu má sklon, ale já jsem se odtamtud už dávno odstěhovala. Bohužel prošla stejným vývojem jako ostatní místa, na kterých se děje něco zajímavého. Jakmile se to provalí, všechno se komercionalizuje a lidé z toho začnou těžit. Je to stejné jako s jiným místem, které miluji, mocenským centrem country a veškeré hudby vůbec, s New Orleansem. Časem se stal zábavním parkem. Taková místa přicházejí o originalitu a autenticitu.

Kde je podle vás dnes blues doma?

Jistě v Chicagu, v Memphisu, ale stále i v New Orleansu. Je však jiná doba. V šedesátých letech jsme tuto hudbu poprvé znovuobjevili a zrodila se silná generace kráčející ve stopách původních průkopníků. Dnes se už prokázalo, že to je hudba, která přetrvá věky a i díky internetu jen kvete.

Myslím, že existuje víc bluesových klubů, festivalů a hlavně umělců než kdy předtím. Myslím, že lidé jako Mississippi John Hurt by byli radostí bez sebe, že o sto let později jejich hudba žije. Je to o to krásnější, že její prosperita nemá nic společného s populární kulturou, jejíž sláva je povzbuzována médii. Je to organické prostředí, které vychází z lidských duší.

V roce 2009 jste vydala píseň a stejnojmenné album Yes we can!, jímž jste podpořila kandidaturu Baracka Obamy. Jak se ohlížíte za jeho prezidentstvím?

Naplnil všechny naděje, které mohl. Nevím, jestli znáte příběh toho alba. Když jsem se poprvé rozhodla nahrát album s mírovým poselstvím, ani jsem nevěděla, kdo Obama je. Pak jednou přišel do studia můj kolega a slyšel, že nahráváme píseň s tímto názvem. Vykřikl, že bychom to měli poslat Obamovi, protože to je slogan jeho kampaně. Nejdřív jsem to zavrhla, ale pak jsem se nechala přesvědčit.

Za týden mi přišel ručně psaný děkovný dopis. Psal, že ta píseň perfektně zapadá do ducha jeho kampaně a že ji rád bude pouštět na setkáních a podobně. Byla jsem nadšená, že muž, který má plné ruce práce s prezidentskou kampaní, si našel čas, aby si sedl a napsal děkovný dopis. Myslím, že byl dobrý prezident, přestože se republikáni snažili zabránit každému jeho kroku. Kéž bychom si ho mohli nechat na další dvě období.

Vaší nejslavnější písní je Midnight At the Oasis z roku 1973. Jak vám změnila život?

Víte, mou hudební motivací nikdy nebyla touha mít hity, dostat se do rádia a být slavná. Chtěla jsem jen zkoumat kořeny americké hudby. Na začátku kariéry jsem spolupracovala se svým tehdejším mužem. Když se posunul k jiné hudební spolupráci, nevěděla jsem, co bude dál. Říkala jsem si, že ze mě asi bude servírka.

Pak jsem se ale rozhodla, že nejlepší bude nahrát desku. Odjela jsem do Kalifornie a vybrala si oblíbené písně. Chtěla jsem nahrát jejich coververze. Byl to eklektický mix. Dnes se tomu říká americana. Chtěli jsme k němu ale ještě přidat jednu písničku ve středním tempu.

Oslovila jsem svého kytaristu Davida Nichterna, který mi nabídl píseň Midnight Oasis. Neměli jsme tušení, že si získá srdce lidí, bude nominována na Grammy a bude kralovat různým žebříčkům. Lidé ji chtějí slyšet i po čtyřiceti dvou letech.

Vyprávějí mi sexy historky o tom, k čemu všemu je ta skladba inspirovala. Jsem z toho stále zmatená, vždyť je to píseň o velbloudu. Jsem za to vděčná, tehdy jsem měla dítě a nevěděla jsem, jak ho uživím a co budu dělat. Díky této písni jsem se pak mohla věnovat hudbě a zůstat věrná blues.