Článek
Snímek je inspirován skutečným člověkem, Desmondem Dossem (Andrew Garfield), ale není na škodu si připomínat, že hovoříme o filmové postavě, ne o Dossovi, který za 2. světové války dobrovolně vstoupil do armády, protože v jeho malém městečku tak učinili skoro všichni mladíci a podle něj by bylo nespravedlivé zůstat doma.
Hrdina je náboženský fanatik, který by byl ochoten se kvůli náboženství nechat uvěznit, mlátit či zabít a při výcviku s úsměvem sdělí důstojníkům, že se v žádném případě nemůže dotknout zbraně.
Důstojníci navrhnou, aby dostal „papíry na hlavu“ a byl v tichosti propuštěn. Jenže on odmítne, že je blázen, a trvá na službě v armádě. Tím mu nastane peklo – důstojníci ho šikanují, kamarádi bijí a přijde i vojenský soud. O jeho vyšinuté povaze svědčí už to, že si myslel, že něco takového může v armádě projít. A také neprojde – v armádě zůstal a nebyl uvězněn jen díky protekci, kterou zařídil jeho otec, válečný veterán.
Andrew Garfield ve filmu Hacksaw Ridge
Mladík pak nastupuje do bojů o Okinawu a svou vpravdě šílenou odvahu prokazuje tím, že beze zbraně a sám odtáhne asi sedmdesát raněných Američanů z horského hřebenu, kde se to hemží Japonci.
První půlka filmu Hacksaw Ridge se zabývá dětstvím a výcvikem, zatímco druhou věnoval Gibson jedné dlouhé nekončící bitevní scéně (film má stopáž 131 minut). Pojal ji velkolepě a technicky je dost propracovaná. Orgie kaskadérů a efektů asi nadchnou fanoušky 2. světové války, kteří snídají z talířů s orlicí a jezdí do práce pásovým vozidlem, pro běžného diváka však mohou představovat i náročnější sousto.
Hrdina se svou sestřičkou
Gibson tu jde natvrdo, bez bázně a hany, do řady klišé. Točí válku staromódně – Hacksaw Ridge připomíná ze všeho nejvíc vyprávěcí postupy z 60. let, stejně jako jednoznačný a násilně tlačený megahrdina, který nikdy nezaváhá a „jde do toho prsama” (s biblí v náprsní kapse), zatímco doma na něj čeká nějaká ta blonďatá Mary v červených šatech (samozřejmě zdravotní sestra nebo učitelka). Používá dialogy, které přetékají patosem a znějí až příliš připraveně, literárně. Akční scény alespoň působí jako z reálného života, dialogy vůbec ne.
Mel Gibson zkrátka žije v minulosti. Je úplně pochopitelné, že by chtěl žít ve světě tradičních amerických hrdinů, kteří chodí do kostela, neohroženě bojují za demokracii, pak se ožení a jsou šťastní až do smrti na své farmě. Ale ono to tak už není, pokud to tak vůbec někdy bylo!
Do války jedině s biblí...
V roztomile zábavném Gibsonově retro světě jsou všichni křesťané, neexistuje předmanželský sex a neexistují třeba ani černoši. Od starých filmů se tak novinka liší jen v jednom detailu – Mel opět potvrdil, že si až perverzně libuje v nechutnostech, jako jsou vnitřnosti, utržené končetiny a rozpůlená těla.
Svou podivínskou hlavní postavu zjevně miluje, protože je sám silně nábožensky založený. S trochou nadsázky lze říct, že stvořil jakéhosi jehovistického amerického Švejka s úsměvem blba. Otázkou zůstává, jestli tohle diváka, a zejména českého diváka, bude zajímat. Vojínovy činy jsou bezesporu pozoruhodné, ale oslavovat to, že máme obětovat vše – i život – náboženské víře, je kontroverzní nápad, který může mít v jiném kontextu katastrofální následky.