Poněkud zaskočení budou ti diváci, kteří si v posledním čtvrtstoletí zvykli na laciné scénické obrázky, v nichž, aby pochopil každý, Marx jako strašidlo komunismu létá rovnou na koštěti a komančové řádí s tomahavkem a s čelenkami Komančů. Vítězný únor ale bude čnít nad sumu ostatní současné dramatické tvorby už tím, že jeho autor ho napsal důsledně v jedenácti a desetislabičném blankversu. Koho to byl jazyk, připomněl už v podtitulu hry. Jak se prý Kohout vyjádřil, „ve vznešeném blankversu i hovno voní“.

To podstatnější je ovšem jeho inspirace souborem Shakespearových her reflektujících Válku růží Lancasterů a Yorků o anglický trůn. Jen Richardy, Jindřichy a Eduardy vystřídaly sekretariáty národních socialistů, sociálních demokratů a komunistů, pracovny Jana Masaryka a Edvarda Beneše. A půldruhého století královského vraždění jediný rok typické české „nekrvavé revoluce“, ovšem se šibenicemi až po ní.

V postavě Básníka Pavky, kterého s naivitou mladické víry ve vítězství pracujících tříd hraje Jan Sklenář, Kohout připomíná vlastní období poblouznění včetně oslavných ód na onu historickou proměnu demokracie v diktaturu proletariátu. Je to už jeho druhé účtování s vlastní minulostí. Kdo ještě kromě něj se ho sebekriticky odvážil?!

Sebemrskačský se jeho návrat do časů mobilizování mladých umělců Václavem Kopeckým a jeho spoluideology rekrutovanými z lumpenproletariátu může zdát jen těm, kdo nikdy nečetli Kohoutovu zásadní esej Selhání intelektu rozebírající příčiny a následky omylu jeho generace.

Při sledování Vítězného února tuhnou publiku nejprve tváře, potom krev v žilách, a když se jako tečka v závěrečném výstupu spustí na jeviště oprátky a smrtka kosí nepřátele i stoupence, je člověku v hledišti úzko.

Nebyl by to Kohout, aby nepřišel třeba s vlastní verzí smrti Jana Masaryka jako sebeinscenované sebevraždy, nad kterou si nová moc u vesla vlastně zoufá. Ale vzápětí popře autor vlastní tvrzení Ministrovou větou: No a hlavně obratem najdi patológa, kterej odpřísáhne, že při obdukci našel jen známky pádu a že nenašel nejmenší stopu násilností, jasno?

Úspěch Kohoutova Vítězného února stvrzují precizně promyšlené kostýmy Evy Jiříkovské, záměrně plakátové odlišení horizontů interiérů partají i Hradu Jána Zavarského i košatý hudební part Petra Hromádky. Kohout předepsal jen dva motivy: Beethovenovu Osudovou a Smetanovu Vltavu. Došlo i na ně, ale uměřeněji.

A co nám Kohout říká? Byl to omyl. Ale může se opakovat. Socani jsou pořád hádkami schizofrenně rozdělení, Hrad opanovala paranoia. Říká toho mnohem víc, jako v současném dramatu dlouho nikdo ne.

Pavel Kohout: Vítězný únor. Alžbětinské drama z L. P. 1948
Režie: Břetislav Rychlík, dramaturgie: Zdeněk Janál. Světová premiéra 29. října 2016 na Hlavní scéně Klicperova divadla Hradec Králové

Celkové hodnocení: 90 %