V novince Miluju tě jak svý boty (Motto 2016, 216 str., 229 Kč) se Tůmová k Julianě vrací – a dělá dobře. Spolu se svou hrdinkou se posunula od sympatického, ale vcelku běžného, především milostného vyprávění k silnější výpovědi nejen o své hrdince a jejím okolí, ale také o době, kterou její postavy prošly a procházejí. A koneckonců na to, aby láska s člověkem pořádně zamávala, není žádná žena nikdy ani dost stará, ani dost otřískaná, takže i z toho hlediska má druhá kniha co říci.

S humorem zejména v první části knihy jiskřivějším i sarkastičtějším než minule se Juliana dívá na svět kolem sebe, občas zavzpomíná, ale nikdy nesoudí, spíše si jen sama pro sebe a současně s přiměřeným zobecněním spoustu věcí ujasňuje. Kniha je psaná stylem, který doslova vybízí číst a přitom konfrontovat napsané se svými pocity, zážitky, vzpomínkami a třeba i traumaty. Vlastně je to tak trochu psychoanalýza – na vlastním gauči nebo ve vlastní vaně, se sebeironií i nadhledem.

Juliana a její nejlepší kamarádka Daniela procházejí bok po boku běžným životem. V přirozeně začleněných vzpomínkách se ale vedle nich dostává ke slovu i několik generací lidí se svými vyhraněnými i obrušovanými názory a činy, a někdy i s nevysvětlitelným tajemstvím.

Je velkou předností druhé knihy Anny Tůmové, že velmi přesně zachycuje proměnlivost doby. Žádné desetiletí dvacátého a počátku jedenadvacátého století není v našich končinách zaměnitelné s jiným, a to zdaleka ne jen pokud jde o boty, ten odvěký lék na každé ženské trápení. A Tůmová to vyjadřuje s lehkostí a samozřejmou, nenápadnou přirozeností.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: