Když kapela na podzim roku 1996 vznikla, tušili jste, jak dlouho vydrží?

O tom jsme vůbec nepřemýšleli, tím spíš, když později nastaly personální změny. Od začátku do současnosti jsme v sestavě zůstali pouze zpěvák Matěj a já. Každá personální změna pro nás znamenala nacvičování repertoáru s novými členy. Kdyby tohle nebylo, možná bychom byli dál. V každém případě jsem rád, že kapela pořád existuje.

Býváte vnímáni jako punkrocková skupina, přitom jsou v posledních letech ve vašem zvuku patrné i další vlivy. Jak to s vaším stylem je?

Jsme punková kapela, hrajeme punk a přesvědčením jsme pankáči. Jen jsme nikdy nespali v kanálech a nespadli do drog, jak se to stalo řadě jiných. V současné době se už ale nedá říct, že hrajeme čistý punk. A to je trochu problém. Je totiž těžké přesvědčit hudební veřejnost, že náš nový zvuk je osvěžený prvky rocku nebo metalu a je to lepší. Vyvinuli jsme se. Už dávno nejsme klasický punk. To jsme byli před patnácti dvaceti lety.

Kohout plaší msrt naživo.

Kohout plaší smrt naživo

FOTO: archív kapely

Cítíte jako křivdu, že vás fanoušci možná ze zvyku označují tak jednoznačně?

Jako křivdu ne, i když přesvědčit je, aby nám dali šanci a poslechli si naše novější nahrávky nebo zašli na koncert, je dost těžké. Punk je dnes pro nás velmi široký pojem.

V čem je vzhledem k punku vaše nadstavba?

Jsou to třeba texty. Většinu z nich píšu já a za všemi si stojím. Snažím se je psát tak, aby nebyly hloupé a promlouvaly třeba až ve druhém plánu. To se děje hlavně v posledních letech a typickým příkladem je naše nejnovější písnička Sněhulák. Snažíme se také lépe a techničtěji hrát, čímž se posunuje výraz kapely. Jsme hudebně jistější, a s touto filozofií se snažíme nadále si budovat jméno.

Kohout plaší smrt je ale jméno vyloženě punkové...

Ale František Halas, který napsal stejnojmennou sbírku básní, pankáč nebyl.

Kdy měla kapela největší potenciál a byla takříkajíc nejvíce vidět?

V letech 2004 a 2005. Vydali jsme tehdy album Kurnik šopa, které se povedlo. Problém byl, že jsme ho nedovedli přesvědčivě zahrát naživo. Kdybychom to tehdy dokázali tak, jak to zvládáme nyní, čekal by nás nejspíš vzestup. My se ale s písněmi dost nadřeli a do toho ze sestavy odešel bubeník. Možná bychom na tu dobu mohli navázat v současnosti. Máme dobrý nový materiál a nejsilnější sestavu, jakou jsme kdy měli.

Vaše zatím poslední album se jmenuje Vykřičený muž a je tři roky staré...

Ta deska je pro mě zvláštní. Je dobře nahraná a zahraná, má metalový zvuk, ale chybí jí vzrušení. Je taková, řekněme, studiová. Navíc byla první v naší historii, kterou jsme nahrávali ve stejné sestavě jako tu předcházející. Podle mě to byla chyba. I za cenu toho, že nás personální změny vždycky trochu zastavily, jsme byli zvyklí brát do kapely takzvaně novou krev. Po albu Hužva z roku 2011 ale nepřišla.

A co nový materiál?

K dvaceti letům existence vydáváme minialbum nazvané Nejlepší by bylo mít tučňáka ve vaně. Ten slogan je úryvek z jednoho našeho starého textu a spojuje tehdejší a nové časy. Stejně se jmenuje kniha, kterou vydáváme u nakladatelství Maťa. Má dvě stě čtyřicet stran a jsou v ní verze historie kapely od současných členů i drtivé většiny bývalých. Jsou v ní i vzpomínky na francouzské turné kapely v roce 2005. Minialbum vychází v podobě USB disku a je přílohou knihy. V sobotu na výročním koncertu si je bude možné zakoupit, a potom na našich koncertech, v distribuci a přes internet.