Již 6. listopadu vyjde vaše nové album Resonate. Podle vašich slov je to nejtěžší album, které jste kdy nahrál. V jakém smyslu?

Může to znamenat i hudebně temnější nebo těžší album, ale pro mě to tkví spíš v něčem jiném. Napsal jsem závažnější texty a skladby jsou agresivnější a intenzivní. Není to žádný odkaz k heavy metalu, spíš to znamená, že jde o hloubku. Do té desky jsem vložil spoustu myšlenek. Chtěl jsem se také přiblížit zpět ke svému rockovému publiku.

Tedy jde o návrat ke kořenům?

Zřejmě ano. Sólové album jsem natočil po osmi letech. Předchozí se jmenovalo First Underground Nuclear Kitchen a bylo úplně jiné. Chci se vracet ke svým hudebním kořenům, protože jsem typ člověka, pro kterého jsou podstatné.

Vždy jsem hrál především pro rockové publikum. To se nezměnilo od doby, kdy jsem byl členem Deep Purple.

Singl z nové desky se jmenuje Heavy. Kdy tahle píseň vznikla?

Podobně jako všechny ostatní v době, kdy jsem se začátkem roku zotavoval z operace kolene. Na nových písních pracuji v posledních letech každý den, ale když nahrávám album, chci, aby na něm byly novinky.

U Heavy jsem zprvu netušil, že to bude singl, ale nakonec je to první píseň alba. Naprosto perfektně vyjadřuje, kde se deska hudebně nachází.

V Heavy bubnuje Chad Smith ze skupiny Red Hot Chili Peppers. Nepracujete s ním poprvé. Co na něm oceňujete?

Je to můj nejlepší přítel. Jsme si opravdu blízcí, pro mě je skoro jako bratr. Hrál na šesti mých sólových deskách. Podle mého názoru je nejlepší rockový bubeník planety a je skvělý člověk. Navíc je vtipný, hodný a štědrý, přináší mi do života mnoho radosti.

Během své kariéry jste prošel několika kapelami. Mimo své sólové dráhy to byli především Deep Purple a Black Sabbath. Co jste si z těch hudebních setkání odnesl?

Od každého člověka, se kterým jsem se setkal, jsem se něco naučil. Je důležité se neustále učit, abychom rostli. Věřím v karmu a v to, že nežijeme jenom jednou. Věřím, že ostatním lidem se má pomáhat. I o tom je ostatně nové album Resonate.

V roce 2005 jste spolupracoval na albu Kiss Me on My Ego české skupiny Monkey Business. Jaký dojem ve vás zanechali?

Doufám, že se s kluky a jejich zpěvačkou Tonyou Graves v Praze opět uvidím. Je to velmi talentovaná skupina plná skvělých hudebníků. Navíc je s nimi velká legrace. Přeju jim jen to nejlepší. Líbilo se mi, jak dokážou pracovat s groovem typickým pro západní hudbu.

FOTO: archív umělce

Vaše první kapela z šedesátých let se jmenovala Finders Keepers. Jak na ni vzpomínáte?

Bylo mi asi šestnáct let a hráli jsme coververze. Ale koncertovali jsme skoro v celé Velké Británii, od Skotska po Londýn. Pomohla mi připravit se na pozdější kariéru. Získal jsem díky ní pracovní morálku a uvědomil jsem si, že hudba je můj život. Tolik jsem ji miloval, že jsem si byl jist, že chci být muzikant.

Tehdy jsem se svou kytarou i spal. Hráli jsme hodně věcí od Hendrixe a Cream. O pár let později jsem začal psát vlastní písně a tehdy to všechno opravdu začalo.

V roce 1969 jste založil skupinu Trapeze. Strávil jste v ní sice jen pět let, ale zdá se mi, že vždy byla velmi blízká vašemu srdci.

To ano, protože právě v ní jsem se stal autorem. Pro mě to znamenalo začátek umění. Když se stanete autorem básní, knih nebo písní, přichází onen kreativní moment. Lidé lépe znají mnohé písně, které jsem pouze nazpíval, ale měl bych radost, kdyby si poslechli třeba i Trapeze, protože mě vždy velmi bavilo skládat a psát texty.

V roce 1973 jste se stal na tři roky baskytaristou skupiny Deep Purple. Letos jste s ní vstoupil do Rock’n’rollové síně slávy. Co to pro vás znamená?

V Americe je to velmi populární instituce a je velká čest být její součástí, protože v ní přece jen není zase tak moc muzikantů. Je to jako filmový Oscar.

V roce 1986 jste v roli zpěváka nahrál album Seventh Star se skupinou Black Sabbath. Jaké to bylo na chvíli zaujmout místo Ozzyho Osbourna?

Víte, ono to mělo být původně sólové album kytaristy Tonyho Iommiho. Až na poslední chvíli se management rozhodl, že ho bude prezentovat jako album Black Sabbath. Pro mě to byl docela zvláštní pocit, protože se z toho stalo najednou něco jiného, než jsem předpokládal. Bylo to divné, jelikož Ozzy je můj kamarád a podle mě jenom on je doopravdy Black Sabbath. Když od toho odhlédnu, byla to krásná zkušenost, je to skvělá kapela, ale nejsem to já.

V osmdesátých letech jste se stal závislým na drogách, což eskalovalo vaším infarktem na začátku devadesátých let. Bylo těžké v následujících letech navázat na předchozí kariéru?

Stal jsem se jiným člověkem. Byl jsem muž, který hodně pije a bere hodně drog. Když jsem s tím v roce 1991 skončil, změnil jsem se z člověka, který je úplně mimo, v bytost, která se na této planetě cítí v bezpečí. Protože jsem teď velmi milující člověk, začal jsem se snažit o to, aby na této planetě bylo více světla. Je tu příliš nenávisti.

V sedmdesátých letech jsme všichni hodně pili. Pak přišly drogy a všichni je začali zkoušet. Nikoho vůbec nenapadlo, že se to se závislostí na drogách tak vymkne. Neuvědomovali jsme si, že to je opravdu nebezpečné. Já jsem kvůli kokainu prodělal infarkt. Kdybych tehdy věděl, co se může stát, doufám, že bych si s tím nezačínal. Proto se dnes snažím lidem říkat, že rock’n’roll a drogy nejdou dohromady.

Proč? Vždyť je to dost časté spojení…

Hudebníci by měli být jako atleti – ve formě po fyzické i psychické stránce. Nemyslím si, že by se alkohol a drogy měly spojovat s jakoukoliv uměleckou formou. Když jsem se rozhodl s tím přestat, musel jsem naprosto změnit svůj život. Rok jsem nejezdil na turné a přestal jsem se setkávat se všemi lidmi, kteří mě dřív obklopovali. Dokonce jsem se rozešel s přítelkyní.

Jak se tedy cítíte, když vidíte, že mnozí muzikanti dnes stále opakují stejný scénář, kterým jste si prošel v devadesátých letech?

Tak to prostě je. Neříkám, co by lidé měli, či neměli dělat. Jenom upozorňuji, že na světě jsou dva typy lidí a jeden z nich má sklon k závislostem.

Jde to ale zkrátka i jinak. Člověk může mít krásný život i bez toho, aby dělal cokoli z těchto věcí.