Hrdinkou je třicátnice Stella, která společně s manželem, jenž často odjíždí pracovně pryč, vychovává malou dceru. Stella se živí jako ošetřovatelka seniorů, u nichž se často setkává s odtržeností a vydělením od okolí. Podobnými pocity trpí i Mister Pfister – muž, který žije jen pár domů od ní a jenž jednoho dne začne narušovat její bezpečný osobní prostor.

Mister Pfister si chce se Stellou povídat. Zoufale stojí o pár minut rozhovoru, jež mu však ona ze strachu nechce dát. Jeho zásahy do jejího života se však stávají důmyslnějšími a odvážnějšími, až se Stella nakonec rozhodne jednat a v jednu chvíli mu dát skutečně to, oč celou dobu žádal – rozhovor. Jenže krátké podání pomocné ruky nedokáže vyléčit osobnost rozedranou několikaletou izolací.

Mister Pfister není jediným narušeným člověkem v knize. Hermannová zkoumá různé druhy samoty a jejich dopad na postavy. Pro Stelliny pacienty je příchod ošetřovatelky takřka jediným momentem kontaktu s vnějším světem, Stellin manžel není schopný vystoupit ze své odtažitosti jindy než ve chvílích, kdy je hluboce unavený, a sama Stella se dokáže otevřít pouze své jediné přítelkyni, jež však žije daleko od ní.

Nabourávání pojmů

Obtížností, někdy dokonce nemožností dostat se blízko k druhé lidské bytosti se Hermannová zabývala už ve svých povídkách, spojení s problematikou stalkerství je ale nové a provokativní.

Sama Stella se začíná o svého stalkera takřka nezdravě zajímat. Kdo to je? Jak žije? Co se mu stalo, že takhle dopadl? Nekontaktuje ho, ale sbírá o něm informace a v detailech si vykresluje, jaký druh života asi vede. Takto nastavená představivost pak nutně směřuje k tomu, že Stella začne k Mistru Pfisterovi cítit jistou, podivně nepatřičnou sympatii, čímž se komplikuje vymezení pojmů „stalker“ a „oběť“.

V samotném základě knihy se pak skrývá pozoruhodná otázka. Pokud se snažíme přiblížit se k druhému, není nutné narušit – do jisté míry svévolně a necitlivě – jeho osobní prostor, za nějž si nechce nikoho pustit? Bez tohoto zásahu by možná šlo jen o další setkání, které nezanechá hlubší otisk.

Ačkoli vypravěč sleduje dění skrz Stellu, nechává si od ní, stejně jako od všech ostatních postav, znatelný odstup. Čteme o jejích každodenních povinnostech, o jejích vnějších reakcích na stalking a odhadujeme míru jejího skutečného znepokojení.

Co však Stella doopravdy prožívá, vypravěč neodhalí. Jeho jazyk je přísně popisný, místy strohý a používá krátké věty, z nichž si čtenář skládá obraz dnů, které v sobě mají pachuť čehosi nenaplněného a stejného. K tomuto vyznění přispívá i absence uvozovek v přímých řečech – veškeré dialogy jsou jakýmsi nezacíleným proudem všedností bez skutečné hloubky.

Stella, její manžel i Mister Pfister měli kdysi obraz budoucnosti, k níž směřovali, ale teď se jim zdá něco takového vzdálené, neuskutečnitelné a ve své tragice nesdělitelné. Svým důrazem na neokázalé líčení pocitu osamělosti, na který vlastně nemusí mít vliv to, zda žije člověk sám, nebo ne, se řadí Hermannová k současným evropským autorům, jež je dobré sledovat.

Judith Hermannová: Počátek veškeré lásky
Větrné mlýny, překlad Petr Štědroň, 204 stran, 359 Kč

Celkové hodnocení: 75 %

 

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: