RECENZE: Norah Jones na to jde přes jazz. Progresivní to ale není

Pokud nebudeme mít lákavý pocit, že na přelomu posledního desetiletí právě Norah Jones a jiné mladé zpěvačky vytvořily módní vlnu vlastní přítomností na scéně, pak to svědčí o tom, že svět rád poslouchá ženy s krásnými hlasy, hudebně talentované a přemýšlivé.

Norah Jones na své umělecké cestě dlela v osidlech soulu, blues, popu, moderního r’n’b a také jazzu. Právě ten se stal základním stavebním kamenem nového alba Day Breaks, stejně jako piano i klavír, na které hraje.

Ve všech skladbách to jsou hlavní nástroje. K nim se pak přidávají další, podle toho, jaké hosty si Norah Jones do jednotlivých kompozic pozvala. Její jazzové cítění je svobodné, současně aranžérsky pestré. Hostů na albu je ostatně skoro třicet.

Na desce nejsou jen původní písničky Norah Jones. Vrhla se i na coververze svých favoritů a vzorů, proto se citlivě představuje například ve skladbách Dukea Ellingtona nebo Horace Silvera.

Stejně dobře, jak v písních hraje, tak také zpívá. Její výraz je trochu zastřený, to však kvůli tomu, aby nálada desky evokovala barové prostředí třicátých až padesátých let minulého století. Byl to jistě záměr.

Kolekci vládnou balady, v tom je umělkyně trochu monotónní. Mají výrazný jazzový tón, odskakují ale i k barovému blues a v písničce Flipside je například patrný vliv rocku sedmdesátých let. Víc do současnosti Norah Jones nejde. Dělá to, co miluje, a je v tom vcelku přesvědčivá.

Možná by však měla přemýšlet o tom, co nového světu hudby může dát. Už v minulých letech totiž dokázala, že její talent je obrovský.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: