To bylo zřejmě důvodem, proč vedle esteticky vycizelované, leč tematicky i výrazově precizní Carsenovy Káti Kabanové přivezla dramaturgie festivalu i inscenaci opery Z mrtvého domu, kterou se souborem Státního divadla z Norimberku nastudoval katalánský režisér Calixto Bieito (Janáčkova opera, 12. října). V jeho drsném pojetí jsou vězni jednolitou zbídačelou masou, v níž hlavním komunikačním prostředkem je násilí, hrubost a řev, kde není místo pro individuální osudy a už vůbec ne city. Permanentní deprese, která ani v závěru nepřináší stín naděje a kde i propuštěný Gorjančikov je před odchodem z lágru zastřelen, je ale ve výsledku až jednotvárná a bez jednotlivých postav a jejich osudů i pro diváky nepřehledná.

Bieitově koncepci se blíží i hudební nastudování dirigenta Marcuse Bosche, které je vypracované do velké perfekce, ale svou strohostí rovněž nedává prostor k lyrismu, ani větší výrazové plasticitě Janáčkovy hudby. Norimberští si získali respekt dokonale zkázněným herectvím i pěveckými výkony sboru i sólistů, z nichž vynikl především Antonio Yang coby Šiškov, ale ve výsledku inscenace zanechala rozpačitý, spíše nudný než šokující či citově zasahující účinek. I tak je ale dobře, že se na festivalu objevila.

Aleš Briscein zazářil v Zápisníku

Ve scénické podobě zazněl podruhé Janáčkův Zápisník zmizelého, a to spolu s písňovým cyklem Děvče z hor Edvarda Griega (Divadlo na Orlí,13. října). Přes podobné příběhy prvního milostného vzplanutí jsou ale hudebně oba světy dost vzdálené a ani scénická podoba, kterou inscenaci vtiskl režisér Rocc, je nedokázala příliš spojit. Britská, původem arménská mezzosopranistka Juliette Galstian navíc není pro Griegův cyklus svým spíše dramatickým operním hlasem ideální interpretkou.

Lépe se jí dařilo v postavě cikánky Zefky v Zápisníku zmizelého, hvězdou večer se ale stal tenorista Aleš Briscein. Jeho hlasově suverénní výkon s citlivou dynamikou a precizní deklamací byl dokonale propojený s hereckým prožitkem příběhu a měl velký dramatický tah od počátku až k působivě vygradovanému závěru. Briscein se tak důstojně včlenil do nečetné řady skutečně vynikajících interpretů Janáčkova krásného, leč pěvecky velmi náročného cyklu. Klavírní part dobře zvládal Jiří Hrubý.

Arnold Schoenberg Chor nadchl kultivovaným zvukem i přednesem Schoenbergových děl.

Arnold Schoenberg Chor nadchl kultivovaným zvukem i přednesem Schoenbergových děl.

FOTO: archiv Arnold Schoenberg Chor

Schoenbegrův sbor předvedl krásný zvuk

Sborová dramaturgie festivalu přinesla skvělý zážitek koncertem renomovaného rakouského Arnold Schoenberg Choru se sbormistrem Erwinem Ortnerem (Divadlo Reduta, 13. října). Komorní, zhruba pětatřicetičlenné těleso má dokonale kultivovaný zvuk s vyváženou barevností, jíž scházely jen znělejší basy. Po technické stránce je jejich interpretace zejména Schoenbergových děl naprosto dokonalá, precizní intonace, plastická dynamika a frázování je výsledkem letité práce, hlasové kultivace i koncentrace a kontaktu se sbormistrem i vzájemného respektu.

V jejich podání zazněly krásně i Sukovy a Bartókovy zpěvy na lidové texty, vrcholem pak byl suverénní přednes náročných Schoenbergových děl Mír na Zemi a De profundis. Jen Dvořákovy Moravské dvojzpěvy až přílišnou kultivací zvuku trochu ztratily na výrazu, jemuž by slušelo víc spontánní muzikality a vřelosti. V sobotu 15. října festival pokračuje premiérou Schoenbergova Očekávání a Bartókova Modrovousova hradu v režii Davida Radoka a v nastudování domácího brněnského souboru Janáčkovy opery.