Od zveřejnění vašeho úspěšného singlu I Have No Inspiration k vydání desky uplynulo nějakých osmnáct měsíců. Není to příliš dlouhá doba na to, že bývá obvyklé těžit z mediálního úspěchu co nejdříve?

Mně osobně to tak nepřijde, ale pár lidí kolem mě to říká. Důvod byl, že jsem neměl dost písniček na plnohodnotnou desku. Nahrávat jsem proto začal až v dubnu letošního roku, kdy bylo jasné, že jsem schopen naplnit album písněmi, za kterými si budu stát. Probíhalo to přirozeně.

Začínal jste hraním na ulici, potom jste koncertoval sám a nyní vystupujete i s kapelou. Co je pro vás nejpřirozenější?

S kapelou vystupuju od začátku, nahrála se mnou v roce 2013 první minialbum Still Standing In The Unknown. Při větších koncertech ji beru na pódium, a tak mohu říct, že koncert má pak větší koule. Navíc se mnou spoluhráči dělali na desce, pomáhali mi s aranžemi a mají i autorský vklad. A jsou to opravdoví kámoši, bubeník se mnou hrál už v první kapele.

Co vám dalo hraní na ulici?

Když jsem chodíval hrát každý den, trénoval jsem tak hru na kytaru, zpěv i angličtinu, kterou ve svých textech používám. Na ulici jsem se také učil komunikaci s lidmi. No a když jsem si k tomu ještě něco přivydělal, byla to nejenom dobrá škola, ale i osobní výhra.

Hrajete na ulici stále?

Vracím se tam. Když mám volný den, vezmu si kytaru a jdu si na hodinku zahrát.

Má vaše první album koncept?

Písničky vznikaly a já je nijak nespojoval. Nicméně deska se jmenuje Hedgehog, tedy Ježek, a právě tento živočich může téměř za všechny písně. Asi před dvěma lety jsme totiž s dívkou, která je pro mě důležitá, viděli ježka. Od té doby se dějí věci, které mohou za to, jaká ta deska je.

Ježka si můžete pohladit na bříšku a je to hezké. Když ho ale budete chtít pohladit na zádech, popícháte se. Na mé desce jsou skladby pomalé i rychlé, až pichlavé.

FOTO: Lucie Levá

K jakému období se vztahují?

Dvě byly už na minialbu Still Standing In The Unknown, z toho jedna je trochu předělaná. Další vznikaly poté. Jako poslední jsem napsal Lesser Town, což je píseň o mém pouličním hraní. Vznikla asi před půl rokem a na desce vlastně neměla být, protože jsem měl pocit, že ji s kluky z kapely nestihneme dokončit.

Na albu převažují pomalé a volnější skladby. Vyhovuje vám to tak?

Víte, pomalé písničky mě činí šťastným. Když je hraju na koncertě, totálně se do nich ponořím a je mi dobře. Každá písnička pro mě musí mít smysl, a je jedno, jestli je pomalá, anebo rychlejší.

Na scéně jste nováčkem. Přišel jste s tím, že chcete světu něco zásadního sdělit?

V písničce I Have No Inspiration zpívám o tom, že lidé jsou obklopeni mobily a moderními technologiemi, přitom zapomínají, že je kolem nich příroda a do lesa jdou jen jednou za čas. Sun Is Colder, která je už na mém prvním minialbu, je o naději, v pomalých skladbách jsou zase třeba vztahové záležitosti. Nemám tedy jen jedno téma.

O jaké naději je písnička Sun Is Colder, která je i na desce Hedgehog?

Vznikla, než jsem odjel na půl roku do Austrálie. Rodiče z toho nebyli nadšení a já pro ně napsal písničku, ve které zpívám, že budu vždy tím úsměvem v jejich hlavě a že se vrátím. V té Austrálii jsem dělal všechno pro to, abych se vrátil v pořádku.

Odvezl jste si odtamtud nějakou zásadní zkušenost?

Je jich celá řada. Z Austrálie je ale například i tajemství písničky Blind Man. Byl jsem jednou v jednom baru a u pultu seděl slepý chlapík, který pil whisky. Byl sám a pomalu se opíjel. Přisedl jsem k němu a začali jsme si povídat. Vyprávěl mi svůj příběh a ten mě inspiroval k tomu, abych napsal písničku. Lidé se mě ptají, co přesně mi řekl. Já se ale rozhodl, že to nikdy nikomu neprozradím.

V písničce Time To Think It Over s vámi zpívá Markéta Irglová. Jak jste se spojili?

Na koncertech jsem tu píseň zpíval sám, nicméně jsem cítil, že by měla být nahraná jako duet. Markétu Irglovou poslouchám od doby, kdy se s Glenem Hansardem objevili ve filmu Once. Pro ten duet mě napadla jako první. Napsal jsem jí tedy a ona mi odepsala, že si se mnou ráda zazpívá. Nic víc za tím nebylo.

Svůj part nahrála na Islandu, kde žije. Celá skladba se tam také mixovala, na čemž se podílel její přítel Sturla Mio Thorisson. Této spolupráce si velmi vážím.

Ta skladba je ale zvukově jiná než další z alba?

Mio mi napsal, že by ji rád smíchal po svém. Použil k tomu staré studiové techniky, a proto zní trochu jinak. Zbytek míchal Lukáš Chromek, který naopak používal modernější studiové technologie a snažil se do nahrávek vnést moderní zvuk.

Kde se vzal váš umělecký pseudonym Thom Artway?

Začínal jsem na Moravě, kde jsem se narodil, v prvních kapelách. Po maturitě jsem odjel do Prahy, kde jsem hrál na ulici, a potom jsem jel do Irska, abych trochu vypiloval angličtinu. Pracoval jsem tam na farmě, dojil jsem krávy a současně jsem začal skládat instrumentální kompozice, které jsem chtěl později doma nahrát.

Po návratu jsem k nim přidal pěvecké linky a vymyslel si umělecké jméno Thom Artway. Thom jako Tomáš a Artway má spojitost s tím, že jsem byl rozhodnut vydat se ve svém životě uměleckou cestou, tedy artway.

Stalo se to o prázdninách roku 2013 a tehdy jsem se rozhodl, že chci být na pódiu sám za sebe, ne jako člen skupiny.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: