Kniha se jmenuje Co se děje se světem. Tak co se s ním děje?

Odpovím oklikou. Když jsem sledoval diskuse o změně klimatu, uvědomil jsem si, že nás zajímá, co o tom řekl Václav Klaus nebo někdo jiný a jak na to kdosi další zareagoval. Pořád je to pohled jakoby politika, ale jde vlastně o mocenskou strukturu. Jenže politika je věc veřejná – a co je veřejnějšího než atmosféra, voda nebo půda? Pro mě, protože se nechci stát členem žádného politického uskupení, se věc veřejná týká vlastně půdy. A to je i téma knížky. Její hlavní část se týká zahrádek.

Co péče o ně dělá s evropskou kulturou? Podle mého přesvědčení, trošku podle ekonoma Milana Zeleného, že na světě ubývá počet pracovních míst, se zajímám o to, co budou lidi dělat. V tuto chvíli to tak nevnímáme, protože Německo hodně exportuje a my jsme v jeho stínu, ale s větší robotizací a rozvojem umělé inteligence se ta tendence bude víc prosazovat.

Co tedy budeme moci dělat?

Pokud budu chtít pracovat se syrským modelem, žiju pro sebe a pro svou rodinu, tak si vzpomínám, když jsem tam byl ještě před začátkem války, že nezaměstnanost byla až třicet procent. Lidé to řešili tak, že v rámci rodiny někdo vydělával peníze, aby bylo na složenky, na elektřinu a mobilní telefony, další se staral o děti, jiný o to, co se bude jíst.

Takže si myslím, že to, co můžeme dělat, je nastartovat lokální trh, pěstovat si brambory, ovoce, zeleninu. Stoprocentní soběstačnost nemá význam. Jsem přesvědčený, že právě lidé, kteří přemýšlejí o tom, jak budou žít v budoucnosti, se začínají starat o zahrádku. A že zahrádka z hlediska evropské kultury je dobrý rys vlastní identity.

Myslíte, že ta aktivita je obecnějším rysem našich životů?

Kolem mě žijí lidé, jejichž děti, když chtějí druhému něco darovat, mu vyšijí kapesníček. Existuje tady poměrně silné hnutí udělej si sám. Je to vlastně protiglobalizační aktivita, návrat k rukodělnosti. Zároveň je zaměřené proti obchodním řetězcům. Spíš se zatím týká lokální politiky než té velké. Ale i v komunální politice můžete udělat ledacos.

Připomněl jste mi myšlenku spisovatele Jiřího Marka, který říkal, že přelom v lidské společnosti nastal, když lidé přestali umět opravovat si vlastní boty.

Jezdil k nám americký fyzik Fritjof Capra, inspirátor hnutí new age. Seděli jsme na Starém Městě a on vyprávěl, jak se snaží do škol vrátit obor pozemky. To je základ ekologické výchovy, říkal. Zaprvé to dává dohromady rodiče a děti a asi si také lidé uvědomí, že některé věci nelze urychlit. Jednoduché principy vnímání světa si nejlíp uvědomíte při práci s hmotou, která se nám neustále vzpírá.

V lidech se usazuje strach ze změn. Je na místě?

Myslím si, že zemský systém se dostává z určité rovnováhy. Dá se to ukázat na teplotní rovnováze. Země měla nulovou bilanci energie ze slunce, která přicházela a odcházela. A teď se jí víc skladuje v oceánech. Dá se ukázat, že kyselé deště, které tady padaly v šedesátých, osmdesátých letech, okyselily půdu natolik, že dneska z malých povodí často odchází víc hořčíku a vápníku, než se do něj dostává zvětráváním hornin.

Můj pohled je ten, že dochází k základní nerovnováze. Ta skončí tak, že překročíme nějakou mez stability, o které nevíme, jaká je, a ustanoví se nová. Věřím tomu, že v sobě nosíme zakódovanou zkušenost mnoha stovek generací jdoucí až k primátům, a že pokud naše receptory, a to nikoli jen rozumové, zjišťují základní změny, dostaneme strach. Já také.

Většinou ho neumíme rozplést a projeví se to větší agresivitou, konfliktností, snahou více chránit sami sebe. Jsme víc naštvaní. Tak to prostě je.

V knize mluvíte i o šťastném životě. Jaký máte recept?

Nedávno jsem četl knihu Nassima Nicholase Taleba Antifragilita Jak těžit z nejistoty. Ukazuje, že lidé potřebují drobné problémy. Svět je v pořádku, když máme malé problémy, ale někde dozrává velký. Je to diskutabilní. Vídeňský kongres v roce 1815 dosáhl toho, že se odstranily malé konflikty v Evropě, skončilo to však první světovou válkou.

Talebův recept je jednoduchý. V současné době se hraje dementní hra na hledání štěstí. Je Libanonec z prostředí neustálých rozvratů a říká: Štěstí je nedostatek neštěstí. Jde spíš o to, být spokojený s tím, že člověk není nemocný, má práci, má co jíst, že žije v Čechách v relativní svobodě.

Nedávno jsme vedli otevřený rozhovor s velvyslanci Izraele a Sýrie a uvědomili jsme si, že bychom ho tak pravděpodobně nebyli schopni vést ve Francii nebo v Německu. Pocítili jsme atmosféru, řekl bych, konce první republiky, která byla ostrovem demokracie. To tady také je.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: