Operní řadu zahájil velmi šťastně domácí brněnský soubor. Na scéně Janáčkovy opery se objevila inscenace, kterou kanadský režisér Robert Carsen vytvořil v roce 2004 pro Vlámskou operu v Antverpách a poté se hrála i v dalších evropských operních domech. V Brně však nevznikla její pouhá kopie, ale rovnoprávné nastudování s domácími sólisty, orchestrem i sborem, to vše ušité na míru velké scéně Janáčkovy opery a v osobitém hudebním pojetí slovenského dirigenta Ondreje Olose.

Scénografie Patricka Kinmontha pracuje s rozlehlou vodní plochou a jednoduchými dřevěnými segmenty vytvářejícími systém cest skrze hladinu zrcadlící se chvějivě na horizontu i na stropě hlediště.

Výtvarně působivé řešení dokonale modeluje situace a vztahy postav v mnoha pozoruhodných tematických souvislostech, přitom vlastně velmi jednoduše, leč v přesně cítěném dialogu s Janáčkovou hudbou. Tu dirigent Olos vystavěl na působivém kontrastu lyrických ploch a ostře artikulovaného dramatismu.

Siluety Káti a Borise odděluje vodní hladina.

Siluety Káti a Borise odděluje vodní hladina.

FOTO: © Janáčkova opera NdB / Marek Olbrzymek

Pavla Vykopalová zvládla titulní postavu jak po pěvecké, tak i herecké stránce na vysoké úrovni. Ve shodě s režijně-scénografickým pojetím akcentuje Kátinu vytrženost ze světa, který ji obklopuje nepochopením a prázdnotou tak jako nekonečná voda, jež nemůže uhasit její horoucí cit. Je to Káťa plující osaměle na ostrově své prahnoucí duše.

Dánský tenorista Magnus Vigilius má pro postavu Borise nejen lahodně znějící tenor, ale i přesný mužský typ charismatického frajera v kožené bundě, jehož pochopení Kátiny bytosti je vzdálené stejně, jako jsou jejich siluety oddělené neprostupnou vodní hladinou, v niž se rozplyne i polibek poslaný přes vodu.

Výborní byli i Eva Urbanová (Kabanicha), Jiří Sulženko (Dikoj), Gianluca Zampieri (Tichon) a další sólisté i sbor Janáčkovy opery.

Inscenace Carsenova týmu přinesla na brněnskou scénu stylově dokonalé a s Janáčkovou hudbou kongeniálně souznějící jevištní dílo. Tleskalo se právem bouřlivě, dlouho a vestoje.

Niterně prožitý britský Janíček

Druhým vrcholem prvního festivalového víkendu bylo koncertní provedení Janáčkova písňového cyklu Zápisník zmizelého.

Původně ohlášeného britského tenoristu Iana Bostridge z důvodu onemocnění narychlo nahradil jeho ostrovní kolega Toby Spence, který toto dílo ve své vlasti již uvedl v letech 2013 a 2015. Publiku sobotního večerního koncertu v brněnském Besedním domě připravil Spence mimořádný zážitek.

Britský tenorista Toby Spence a klavírista Julius Drake společně vytvořili pozoruhodný Zápisník zmizelého.

Britský tenorista Toby Spence a klavírista Julius Drake společně vytvořili pozoruhodný Zápisník zmizelého.

FOTO: © Janáčkova opera NdB / Marek Olbrzymek

K Janáčkovu cyklu přistoupil jako k příběhu, který v reálném čase posluchačům autenticky zprostředkuje s odpovídajícím emocionálním prožitkem a katarzí.

On sám je tím nezkušeným selským synkem, který podlehne žáru cikánky Zefky, se vší cudností, plachým úsměvem, panikou i odmítavým gestem. Jeho decentní herecký projev nepůsobí nijak nadbytečně, ale logicky, po smyslu textu i hudby vyrůstá z niterného tlumočení Janíčkova příběhu.

Toby Spence v jednom z intimnějších momentů Janáčkova Zápisníku zmizelého.

Toby Spence v jednom z intimnějších momentů Janáčkova Zápisníku zmizelého

FOTO: © Janáčkova opera NdB / Marek Olbrzymek

Spencovo pochopení Janáčka dokládá i jeho pečlivá výslovnost textu, promyšlená dynamika každé fráze a citlivé naslouchání klavírnímu partu, který výtečně zvládl rovněž britský klavírista Julius Drake.

Typově i hlasově přesnou cikánkou Zefkou byla mezzosopranistka Václava Krejčí Housková, která v úvodu interpretovala i Dvořákovy Cigánské melodie a výběr z Janáčkova cyklu Moravská lidová poezie v písních.

Sborovou řadu otevřel Janáček i Martinů

Třetí dramaturgickou linii věnovanou Janáčkově sborové tvorbě zahájil v sobotu 8. října odpoledne v Redutě koncert  Pražského filharmonického sboru se sbormistrem Lukášem Vasilkem.

Přední sborové těleso se v Brně představilo ve vynikající formě. Dámská část sboru v Janáčkových Hradčanských písničkách, pánská v Kantoru Halfarovi a zvláště v náročném a skvěle zvládnutém Potulném šílenci.

Druhá polovina programu patřila kantátám Bohuslava Martinů Romance z pampelišek a Mikeš z hor, v nichž filharmonici předvedli nádherně sezpívaný, barevný a plný zvuk.

Svými výkony zazářili i sólisté Lucie Silkenová, Pavla Vykopalová, Martin Slavík a Jiří Brückler a instrumentalisté.