Jak hodnotíte turné Alice?

Kromě toho, že lidé slyšeli znovu naše písničky a v kapele jsme svorně zjistili, že když už jsme teď takříkajíc vyblázněni, přistupujeme k tomu s větší úctou vědomi si ceny našich písniček, koncertovalo se nám tak dobře, že jsme si na to konto řekli, že hrajeme lépe než kdykoli předtím. Současně nás to lidsky spojilo. Peripetie, které jsme spolu prožili, odloučení i hádky, to všechno dopadlo dobře a vlastně to dostalo svůj smysl. Naše turné zkrátka dopadlo nejlépe, jak mohlo.

Na koncertech se objevovali i lidé, kteří v době, kdy byla Alice na scéně aktivní, byli velmi mladí, anebo dokonce nebyli na světě. Všiml jste si toho také?

Ano, přišlo za námi pár lidí, kteří nám řekli, že Alici znají jenom z poslechu desek, jež jim někdo pustil, anebo se k nim dostaly v době, kdy měli po tomhle typu hudby lačnost a přišlo jim, že je vystihuje. Těm lidem je dnes stejně, jako bylo mně v době, kdy byla Alice v kurzu. To může našince jenom potěšit.

Jsou písničky Alice nadčasové?

Hodnotit tak materiál, na kterém se člověk podílí, je obtížné. Jeden typ hodnoty jsem si ale na turné uvědomil, a to že Alice má váhu ve tvaru, v jakém prožila své nejplodnější období. A také má obrovskou váhu její interpretace písniček. Nikdo jiný by je nezahrál stejně a nikdo by je nezahrál lépe. Ten materiál je náš a opodstatnění hrát ho dál spočívá v našem semknutí i v tom, že ho prezentujeme spolu. Než se na koncertech kapela dostane do tempa, chvíli to trvá. Potom je to ale tak valivý tvar, že mě – naprosto upřímně – uspokojuje.

Dohodli jste se po skončení turné, že cosi podobného ještě někdy zopakujete?

Řekli jsme si, že z nikoho nebudeme dělat blbce. Absolvovali jsme turné tak, jak jsme ho oznámili, a několik koncertů jsme přidali. Teď ještě sem tam vystrčíme růžky na dočesných a podobných akcích, což jsou spíše sporadické výjezdy, a zahrajeme si 6. října v klubu U Cikána v Hradci Králové, kam jsme se v minulosti opakovaně vraceli.

Potom toho ale zase na chvilku necháme. Dohodli jsme se, že kdybychom měli absolvovat nějakou další šňůru, připadá to v úvahu až tak za tři čtyři roky. A aby to mělo cenu, pár písniček z našich starých alb, které jsme letos nehráli, bychom přidali. Pokud bychom to měli pojmout tak, že se vrací legenda, pak jsme názoru, že by se neměla vracet každý týden.

Máte ambici složit nové skladby?

Zatím ne. Jedna z věcí, které jsme si na turné uvědomili, byla, že náš tvůrčí potenciál už je vybledlý a všichni to správně chápeme. Nedovedu si představit, že bych dnes psal rozervané texty o chudém muzikantovi.

A kluci, myslím, už mají své skladatelské těžiště také jinde. Vrátit se k sobě je ale super.

Do jakého hudebního hájemství se vydáte nyní?

Se skupinou J. A. R. máme před dokončením alba. To, že nese kapelní rukopis, je jedna věc. To, že bude v rámci našich možností odrzlé a experimentální, druhá. Myslím si tedy, že to bude dobrá deska a že nejde o žádné zbytečné plácání si jater.

Připravil jsem také pár nových skladeb s Robert Balzar Triem, ve kterém to tvůrčím způsobem žije a kvasí. S kapelou Illustratosphere jsme ve stadiu, že se budeme tak tři čtyři měsíce nervovat a potom se pustíme do psaní nových písní. Pár nápadů mám připravených.

FOTO: Lucie Levá

Zpíváte v každém z uvedených projektů jinak?

J. A. R. je kapela, ve které mohu využít veškerou svou výrazovou jízlivost a všechny možné pitvornostní rozměry. Illustratosphere je projekt, který nabízí česky zpívané autorské skladby, takže v něm je to křehčí a vážnější. S Robert Balzar Triem zpívám v angličtině, která se dá s určitou nadsázkou vnímat jako jiný pěvecký nástroj.

Znamená to, že každý projekt je pro mě co do zpěvu trochu jiný. Přístup k tónu je sice pokaždé stejný, ale stylově chce každý to své.

Pro Illustratosphere píšete texty, které jsou velmi originální a pracují i s novými tvary slov a jejich zvukomalebností. Už jste napsal nějaké nové?

Mám tři, které ještě nejsou zhudebněné. Připouštím ale, že texty jsou občas porod, zvláště pokud se chci vyvarovat toho, co v nich nemám rád, pokoušet se v nich o autenticitu a myslet to vážně, i když je pak zpívám.

Klade to na mě nároky, které jsou v důsledku omezením. S tím se ale musí počítat.

Co v textech nemáte rád?

Prázdnotu. Muzikant, textař nebo jakýkoli člověk, který sám sebe považuje za umělce, ideálně pokud nemluví o sobě, tvoří, o čem je přesvědčený, že to lidé potřebují, ne to, o čem je přesvědčený, že to lidé chtějí. Chci se vyvarovat toho, že lidem udělám prvoplánovou radost tím, že jim v létě nabídnu letní písničku, v zimě zimní a většina z nich bude o lásce, i když nejsem zrovna zamilovaný. Anebo o tom, jak mě trápí tahle zlá materialistická společnost, když jsem plátcem DPH.

Co se musí stát, abyste začal psát text?

Myslím si, že si jen musím sednout a začít. Inspirace neustále přicházejí, a pokud našinec funguje trochu jako nádoba, tak se v něm kupí a hromadí. Když pak najde dost času na to soustředit se na psaní, vždycky z toho něco vypadne, jakkoli se to nemusí povést a použít. Proces je ale vždycky stejný. Musím se zaposlouchat sám do sebe a začít něco dělat.

Zaujal vás v poslední době nějaký český text?

Upřímně musím říct, že ne. To je jistě ale tím, že nic neposlouchám, než že by nikdo nic nedělal. A kluci v kapele spíš zmíní šikovného trumpeťáka než textaře. Překvapily mě texty na desce Mateje Benka Planety. Na to, že se pokusil zpopularizovat astronomii písňovou formou, je to Slovák a album je jeho prvotina, se mu to docela podařilo.

Také jsem nedávno slyšel v rádiu nějakou písničku od Xindla X, a i když s obsahem nesouzním, zaznamenal jsem asi dvě věty, které mi přišly dobře neotřelé, se slovní hříčkou a dobrým rýmem. A tradičně kdykoliv slyším v rádiu Jarka Nohavicu, tak si ho rád poslechnu.

16. října vystoupíte jako host Richarda Müllera na jeho pražském koncertě turné To najlepšie. Co vás svedlo dohromady?

Kdysi jsme spolu víceméně náhodně dali živě písničku Tlaková níž. Myslíme si, že se nám povedla, a tak si ji vždycky spolu rádi zahrajeme. V Praze si ještě zazpívám jednu píseň svou a jednu jeho. To bude v zásadě všechno. Ať žije Richard.