Vzpomínáte si na okamžik, kdy jste se poznali?

Patejdl: Jsme spolu už dlouho. Jano Baláž s námi sice od začátku nehrál, ale bubnoval u nás jeho bratr Zdeno, a tak jsme se potkávali. Jožo a já jsme v deváté třídě základní školy dali dohromady kapelu, ze které se pak stal Elán.

Od té doby jsme s menšími přestávkami stále spolu. Jano k nám přišel z Modusu v roce 1980, kdy pochopil, že budeme nejslavnější kapela na světě. Od té doby to spolu my tři táhneme.

Byli jste od začátku rocková, nebo popová kapela?

Patejdl: Měli jsme různé vzory a různé ambice. Já osobně měl vždycky raději Beatles než Rolling Stones. Postupem času mě oslovili i soul a černošští umělci.

Později jsme objevili kapelu, která nás bavila všechny – Chicago. Nikdy jsme ale nechtěli někoho napodobovat. Spíš jsme se snažili skládat písničky, které mají logiku a smysl.

Ráž: Nerozhodovali jsme se, jestli budeme popová, nebo rocková kapela. Chtěli jsme být dobrá kapela.

Často říkáte, že jste chtěli být nejslavnější na světě. Opravdu jste tuhle ambici měli?

Patejdl: Ano, proto Elán vznikl. Problém byl v tom, že to bylo v době, kdy kolem nás byly ostnaté dráty, a my neměli možnost prosadit se ve světě. Obecně si myslím, že každý, kdo něco dělá, by se měl snažit být nejlepší na světě. My se, s ohledem na počet prodaných desek a žebříčky popularity, nakonec stali jen nejlepší kapelou v Československu.

Baláž: Svým způsobem ale světoví rekordmani jsme. Tolik alb na počet obyvatel asi neprodala žádná jiná kapela.

Řešili jste nějak to, že je kolem ostnatý drát a vaše cíle zřejmě nebudou naplněny?

Baláž: Moc jsme se o politice nebavili. Souvislosti jsme chápali, ale neřešili jsme je. Snažili jsme se, abychom byli, přežili a mohli dělat to, co nás baví.

Ráž: Mohli jsme zůstat na Západě, měli jsme nabídku. Jenže jsme doma měli rukojmí, nemohli jsme přece zničit naše rodiny. A tak jsme zůstali v Československu. Navíc si myslím, že větší hrdinství bylo zůstat, ne odejít.

O jakou nabídku šlo?

Ráž: Hráli jsme na prezentaci československé kuchyně v hotelu American v Amsterdamu a přišly za námi dvě starší dámy, které přijely Rolls Roycem. Řekly nám, že jsou z vydavatelské společnosti EMI a nabízejí nám možnost nahrát nějaké skladby v jejich studiu. My jim odpověděli, že bychom rádi, ale musejí nám nabídnout dobrou smlouvu. Namítly, že si asi neuvědomujeme, že takovou nabídku dávají jednomu ze sta tisíců umělců. My na to, že si to samozřejmě uvědomujeme, ale bez smlouvy to neuděláme. Nebylo z toho nic.

Patejdl: Vdnešní době je každý generál a mnozí se pasují na bojovníky za lidská práva a proti komunismu. My ale žili v určitém režimu. V době politických událostí v roce 1968 mi bylo čtrnáct let a já měl úplně jiné zájmy a priority.

Postupem času jsme pochopili, že není všechno ideální. Bojovali jsme s tím sami v sobě, ale hlavní pro nás byla muzika. Neřešili jsme ani to, jestli se to jednou změní. Když se to v roce 1989 stalo, mohli jsme jenom konstatovat, že to pro nás bylo pozdě.

Jste kamarádi?

Baláž: Kamarádi jsme, jeden druhého uznáváme, máme společný cíl, ale nechodíme spolu na pivo. Nikdy jsme to tak neměli. Je to záležitost určité psychohygieny. Každý má okruh známých a přátel, se kterými se setkává mimo kapelu. Spolu jsme ale stejně nejčastěji.

Za dobu naší existence jsme byli s Jožem dvakrát na dovolené, jednou na letní a jednou na zimní, a s Vašem jsme byli nedávno lyžovat, protože máme stejně staré syny a jeli jsme všichni.

Patejdl: V osmdesátých letech jsme byli dvě stě dní v roce spolu, ať už na koncertech, nebo ve studiu. Z toho tak nějak logicky vzešlo, že se v soukromí každý z nás obklopil jinými lidmi. A funguje to tak dodnes

Ráž: Práci a soukromí nemícháme.

Jistě ale byly okamžiky, kdy jste se scházeli víc. Například když v roce 1985 odešel z kapely Vašo Patejdl…

Baláž: Už tehdy jsme měli ústní dohodu, že kdo bude chtít odejít, musí to oznámit rok předem. Vašo to udělal, nahráli jsme spolu ještě album Hodina slovenčiny, a odešel. S Jožem jsme se na to konto dohodli, že kapelu rozpustíme. Po čase jsme se domluvili, že založíme novou. Původně se neměla jmenovat Elán, ale nakonec jsme dospěli k závěru, že by byla škoda tu dobře vybudovanou značku opustit.

Ráž: V roce 1986 jsme se tedy vrátili s novými členy, nahráli jsme album Detektívka a byla to prodejně nejúspěšnější deska Elánu.

Vašo, litoval jste někdy, že jste z Elánu odešel?

Patejdl: Nemyslím si, že by člověk měl litovat něčeho, co se rozhodl udělat. Ve svém životě věřím na osud, říkám tomu konstruktivní fatalismus. Stalo se to, co se mělo stát, život šel dál, v určitých věcech se každý z nás posunul a já se v roce 1996 do kapely vrátil. Možná kdybych tehdy neodešel, už bychom tu nebyli.

V červnu 1999 měl Jožo Ráž vážnou motocyklovou nehodu. To vás asi hodně semklo.

Patejdl: Vzpomínám si, že jsme ten den míchali ve studiu písničku Voda, čo ma drží nad vodou do filmu Fontána pre Zuzanu 3. Jožo si přišel poslechnout výsledný mix, měl k němu pár poznámek, a pak si vzal helmu a odjel. S Jožem Krajčovičem jsme ještě asi hodinu na písničce pracovali a pak jsem šel domů i já. Měl jsem ve zvyku vypnout telefony, což jsem udělal. Kolem jedné v noci u mě zazvonil Jano a řekl mi, že Jožo měl nehodu.

Baláž: Já byl ten den na návštěvě u kamaráda, kam mi volal Jožův syn, že táta se vyboural a vezou ho do nemocnice v Ružinově. Sedl jsem do auta a jel tam. Shodou okolností byl můj kamarád lékař na centrálním příjmu. Když viděl, v jakém stavu Jožo je, řekl, že tohle u nich v nemocnici nezvládnou, protože na to nejsou zařízeni. Ihned jsem zavolal svému dalšímu kamarádovi Paľovi Graubnerovi, neurologovi v bratislavské nemocnici na Kramároch, a řekl mu, ať sežene tým, že Joža vezeme k nim.

Když jsme přijeli, tým už byl připraven. Já se rozhodl zavolat dalšímu kamarádovi do Hradce Králové, kde měli špičkový neurochirurgický tým, a požádal jsem ho o radu. Řekl mi, že u nich dělal nějaký doktor Štěňo, špičkový specialista, ale už tam není. Na otázku, kde ho najdu, mi řekl, že je v Bratislavě na Kramároch. Oddechl jsem si.

Potom jsem ještě volal strýci mé ženy do Německa, je to jeden z nejlepších neurochirurgů na světě. Zeptal se mě, kdo u Joža je, a když jsem mu řekl, že doktor Štěňo, odpověděl, že je to dobře. Byl jsem si jist, že je Jožo v dobrých rukou.

Ta nehoda byla velice vážná. Věřili jste, že to dobře dopadne?

Baláž: Velmi upřímně říkám, že jsem nikdy neměl nejmenší pocit, že Jožo zemře. Má intuice mi říkala, že to bude dobré.

Ráž: Doktor Štěňo je génius. Měl jsem rozmlácenou hlavu, mozek mi tekl po asfaltu, ale on mě dal dohromady. Mé ženě řekl, ať se připraví na nejhorší. Přiznal se, že nevěřil, že to dopadne dobře. Má žena si ale byla jistá, že přežiju.

Změnila vám ta nehoda životní hodnoty?

Ráž: Nezměnila. Má životní filozofie zůstala stejná. Jen jsem přestal spěchat a chodit všude včas. Žiju klidně. Víte, co je zajímavé? Věřím na všechny ty věci, jako jsou tunel a světlo na jeho konci, na anděla, který na vás po smrti čeká. Nic z toho jsem ale neviděl. Všude byla jenom černá tma.

Žili jste podle hesla sex, drogy, rokenrol?

Baláž: Pokud jde o drogy, marihuana je dobrá. Už v osmdesátých letech ji bylo možné sehnat, všechno fungovalo. V té době podle toho hesla žili všichni muzikanti, které jsme znali. Bylo to ale takříkajíc neoficiální, oficiálně jsme byli slušní hoši.

Patejdl: Já drogy nikdy nebral, jen jednou jsem si potáhl marihuany. Neměl jsem na ně nikdy chuť, nepřitahovaly mě. Takže drogy v mém případě nebyly aktuální, to ostatní ano.

Ráž: Studoval jsem psychologii, a tak jsem si z profesionálního popudu vyzkoušel všechny drogy. Myslím si, že je to ztráta času a nikomu je nedoporučuju.

Kdyby se mě ale někdo zeptal, která droga je dobrá, odpovím, že kokain. Dá se na něm dělat sedm dní a sedm nocí v kuse, člověk má dobrou inspiraci a všechno mu jde. Pravda, když účinek pomine, je třeba sedm dní spát.

Pokud jde o marihuanu, neměla na mě absolutně žádný efekt. Lidi kolem létali a blbli, a já na ně koukal, protože se mnou se nic nedělo.

Hádáte se?

Baláž: Řeknu to jinak. My tři o všem hlasujeme a výsledky respektujeme. Každý z nás má sice právo veta, ale nepoužíváme ho.

Před pár dny vyšel váš nový singl Z tričiek zúri Che Guevara. V textu zmiňujete nejenom slavného revolucionáře, ale i Fidela Castra, a varujete před novou totalitou. Proč ta skladba vznikla?

Baláž: Je to obraz toho, jak o věcech přemýšlíme a jak je vidíme. Autorem textu je Juraj Soviar, náš dobrý kamarád, který vycítil, že by takový text měl vzniknout.

Ráž: Myslíme si, že hrozí nová totalita. Chtěli jsme lidi vyburcovat. Ten text je docela tvrdý, ale já si za ním stojím.

Patejdl: Každý z nás má na různé věci různý pohled. V názoru na to, v jaké žijeme době, se ale nelišíme. Nejsme spokojeni s tím, jaká je, a mluvím o celém světě. Cítíme, že se nás snaží ovládnout malá skupina lidí, a upozorňujeme na to. To je všechno.