RECENZE: Red Hot Chili Peppers přivezli magii bez energie

Na albech jsou Red Hot Chili Peppers divokou formací, která dokáže posluchače vtáhnout do svého hudebního světa. Ten je crossoverový, tedy se v něm mísí různé hudební styly – rock, funk, rap i hard rock. Na nedělním vystoupení se sice styly mísily také, kapela ve svém setu vytahovala jednu chytře i profesionálně složenou a zaranžovanou skladbu za druhou, nicméně energie z nich zůstávala na pódiu.

Že tam opravdu dlela, bylo evidentní na první pohled. Hned v úvodu se baskytarista Flea a kytarista Josh Klinghoffer přimkli k bicí soupravě Chada Smitha a v úzkém kruhu přiváděli hudební magii k životu. Blízkost muzikantů na scéně to usnadňuje, a tak když se po chvíli přidal i zpěvák Anthony Kiedis, bylo evidentní, že se ji muzikantům podařilo probudit.

Úvodní Can’t Stop roztančila publikum včetně několika stovek sedících diváků. Následující Suck My Kiss ještě udržela atmosféru, ale s dalšími písněmi se to v hale přece jenom zklidnilo a sedící zůstali během koncertu ve většině případů nadále sedět, což svědčí o tom, že je koncert dostatečně nestrhl.

Red Hot Chili Peppers používali zajímavý trik. Před většinou písniček se dali do improvizace a vytvořili hudební motiv, u kterého chvíli setrvali. Nebyly to nekonečně dlouhé okamžiky, naopak. V praxi to pak fungovalo tak, že s následujícím úvodním riffem připravené skladby přišla i vlna dychtivosti diváků a vlastně též muzikantů. Netrvala ale nikdy příliš dlouho. Kapela přehrála písničku a na další vlnu musela vytvořit nový rituál.

Přitom lze její nové i starší skladby označit jako brilantní. Mají švih, hudební nápaditost, interpretační jistotu, v Praze především po stránce instrumentální. Kiedis zejména na začátku koncertu občas ztratil nad svým hlasem kontrolu, což se ale postupně zlepšovalo a set se ve své polovině proměnil ve slušnou profesní exhibici všech protagonistů, z níž už vypadávaly jen Klinghofferovy občasné nejisté vokální doprovody.

Došlo i na sólo Fley a Klinghoffera, stejně tak na coververzi skladby What Is Soul?, jež je z repertoáru formace Funkadelic a na probíhajícím turné Red Hot Chili Peppers zazněla poprvé.

Velmi originální bylo pódium, respektive světelná show. Zprvu skromně vyhlížející scéna se s první skladbou rozzářila zadní projekcí, na které byly promítány nápadité a barevně pestré animace i záběry z dění na pódiu.

Nad hlavami muzikantů i diváků v prvních řadách byla obrovská rampa, na níž bylo umístěno na tisíc trubicovitých lamp. Ty se různě pohybovaly směrem dolů i nahoru a měnily barvu světla, čímž zprvu vytvářely příjemnou a nápaditou podívanou. To kouzlo ale vydrželo zhruba do poloviny koncertu, potom už se tanec oválných lampiček stal stereotypní a možná i on se spolupodepsal na tom, že hudební magie, kterou kapela Red Hot Chili Peppers na albech disponuje, pozbyla při pražském vystoupení energie.

Diváci ale slyšeli takové hity, jakými jsou Californication, Under The Bridge nebo Give It Away. A viděli své hrdiny, kteří v devadesátých letech měnili tvář rockové scény a dnes tvoří stabilně slušné skladby a hrají obstojné koncerty.