RECENZE: Vajdičkův Othello jako obraz chladné manipulace

Na úzké rampě sledované z obou stran diváky není nic kromě šesti herců a šesti židlí. Vajdička text Shakespearovy tragédie razantně seškrtal, nejsou tu žádní benátští ani kyperští páni, žádná bouře ani válka, jen Othello, Jago, Cassio, Roderigo, Desdemona a Emilie. A přesto (nebo právě proto) se na prázdné scéně odehraje napínavé drama.

Hra je zbavena i všech dobových reálií, současné kostýmy na historii upomínají jen dlouhými vojenskými plášti. Othello není Maur s divadelně začerněnou tváří, ale prostě stárnoucí muž, který si vzal temperamentní mladou ženu. Zdůrazněné téma generačního rozdílu tu nahrává Othellovu propadnutí Jagově intrice.

Jago Ĺuboše Kostelného je neosobní kravaťák s mobilem v ruce, jímž si fotí klíčové osoby a momenty jím rozehrávaného dramatu. Každé cvaknutí mobilu znamená i bleskové strnutí postav a prostor pro Jagův cynický komentář. Fotografované tváře se ve velkém zvětšení promítají na stěny paláce a působivě vypovídají o proměně duševního stavu jejich nositelů. Jago je špičkový manipulátor, který hravě dotlačí Othella tam, kde ho chce mít. Chladně, bez viditelné rozkoše, zato s vědeckou přesností ukapává jed do Othellovy duše a z odstupu pozoruje jeho rozpad. Motivace tohoto jednání není podstatná, je to hra sama pro sebe. A když je dohrána, už není potřeba slov. Jedna epizoda skončila a lze ji snadno smazat jediným stisknutím tlačítka. Finita la commedia.

Jozef Vajda v titulní postavě dokonale vystihuje proměnu až směšně a dojemně zamilovaného manžela mladé ženy v nejistotou rozežíraného a Jagem cíleně ponižovaného muže. Podlehne až příliš snadno, jako ti, kteří si nikdy nepřipustili pochybnosti. Jde to snad až příliš rychle, ale je to uvěřitelné. Vajda hraje nejvíc očima, zmučeným výrazem, rozporem mezi vnitřní bouří a těžce vykoupeným vnějším klidem, který vyhřezne na povrch jediným razantním rozmlácením židle. Je zajímavější sledovat, jak intrice propadá, než jak ji proměňuje v čin, v druhé polovině představení částečně ztrácí na napětí, jež se vrací až v okamžiku Desdemoniny smrti a následného finále.

Desdemona Veroniky Kubařové je dnešní bezstarostná holka, kterou zasáhne osočení z nevěry tak, že se nedokáže účinně bránit. Ale její role v tomto dramatu není tak podstatná, je spíše jen obětí hry, která se týká především obou mužů, hry na lovce a kořist. A oba herci ji hrají mistrně. Sekunduje jim v tom Roderigo Daniela Fischera, Jagův homunkulus, který poslouží a může jít, pohledný Cassio Daniela Žulčáka a bojovná Emilie Rebeky Polákové.

Vajdičkův Othello je precizně vystavěná hra o manipulaci, čitelná, mrazivá a aktuální. Bez zbytečných ornamentů a kliček mířící k cíli. Na nádvoří Lichtenštejnského paláce je k vidění ještě ve středu 31. srpna od 20.30. A stojí rozhodně za to.