Britský výtvarník Paul Harvey: Stuckismus byl pro mě jako punk

Zvažoval jsem to v souvislosti s touto výstavou, ale dostat sem všech pět členů Penetration, se kterými hraji nejvíc, se ukázalo komplikované. I v minulosti jsem s kapelou mimo Anglii, Skotsko a Irsko vystupoval jen výjimečně.

Je to punková kapela, která vznikla v sedmdesátém sedmém. To jsem byl ještě mladý, připojil jsem se až o osm let později. V původním punkovém hnutí měli Penetration docela dobrou pozici. Tehdy vydali dvě alba. Další jsme nahráli až loni po třiceti šesti letech. Má úspěch, tak třeba v Praze někdy vystoupíme. Punk rock tvoří mé kořeny. Změnil mi život.

Když koncem sedmdesátých let v Británii vyrostl, bylo mi sedmnáct. Myslím, že cokoli se člověku v tomto věku přihodí, ovlivní zásadně jeho život. Měl jsem štěstí, že mě tehdy potkal právě punk. Uvědomil jsem si, že můžu dělat cokoli. Že nemusím být génius, brilantní kytarista nebo něco podobného. Šlo spíš o přístup a o to, co chcete říct.

Na punku bylo skvělé, že oslovoval lidi, jako jsem já. Vypovídal o mém životě. S většinou hudby, jež vznikala dřív, jsem se nemohl úplně identifikovat. Její autoři byli superstar a zacházelo se s nimi jako s bohy. Punk rock oslovil každého a řekl mu, že ať si přeje dělat cokoli, má oprávnění se do toho pustit.

Stejný přístup ve mně už zůstal. Snažil jsem se nikdy nedat zastrašit vlastními slabostmi. Naopak. Je třeba se soustředit na to, v čem jste silný, a pokusit se o to nejlepší. Samozřejmě to změnilo i můj postoj k lidem u moci, k třídním otázkám a podobně.

Ano. Možná je ale vidím jen já. Abych to plně pochopil, napsal jsem o tom dokonce svou doktorskou disertační práci. Mnoho lidí si myslí, že punk má nějaký svůj zvuk. Podle mě ho ve skutečnosti nemá. Stejné je to se stuckismem. Různí umělci tvoří odlišným stylem. Jejich tvorba je úplně jiná než například ta má.

Stuckismus jsem objevil skrze jeho manifest. A stejně jako punk mi dal doslova facku. Okamžitě jsem se s ním cítil identifikován. Stejné to bylo, když jsem poprvé slyšel kapelu Sex Pistols. Byla jako zjevení. Další podobnost vidím v tom, jak je stuckismus přijímán. V České republice je poměrně respektován, v Anglii bohužel ne. Říkají, že jsme příšerní malíři bez nápadů, že jsme v podstatě beznadějní. To ale není pravda.

Britský kulturní establishment tvoří velmi malá a mocná skupina lidí, kteří rádi kontrolují kulturní dění. Všechno se točí kolem peněz a kontaktů. Stuckismus do toho udělal díru, stejně jako tehdy punk do hudebních pořádků. A podívejte se, o čtyřicet let později establishment punk miluje. Tak to chodí, skvělé nápady vznikají mimo hlavní proud a ten se vzteká, protože je nemůže ovládat. Lidé, kteří zprvu nový směr nenávidí, ho ale nakonec převezmou, využijí a vydělají na něm.

V umění je mnoho falešné zdvořilosti. Nenosí se kritizovat konkrétní umělce. Punk rock v minulosti lidem řekl, že to, co poslouchají, je příšerná hudba a potřebují se jí zbavit, začít znovu a vrátit se ke kořenům rock’n’rollu. Stuckismus je stejný. Odvážili jsme se kritizovat ostatní. Lidi jako Damien Hirst a Tracy Emin jsme jmenovali a zostudili. Dotkli jsme se hvězd, protože jsme se podívali na jejich práci a viděli, že král je nahý. Lidé hodně věří tomu, co píší média, a novináři si nedovolí takové věci psát. Je to neustálý boj, ale i zábava.

Prostřednictvím filmů české nové vlny a třeba snímku Valerie a týden divů od Jaromila Jireše z roku 1970. Je novější, ale objevil jsem díky němu Nezvala. V šedesátém devátém nám ho pouštěli ve škole. Seděl jsem jako správný punkrocker v zadní řadě a nechtěl jsem vidět žádný pitomý český film. Když jsem ho ale zhlédl, byl jsem naprosto unesený. Je fantastický. Vůbec jsem mu nerozuměl, jen jsem ho miloval. Stejný učitel nám pak pouštěl třeba Ostře sledované vlaky a další filmy.

Během let jsem zjistil víc o Nezvalovi a dalších představitelích hnutí. Šlo to pomalu, protože jsme ještě neměli internet, informací o českém umění bylo daleko méně než nyní. Později jsem objevil Toyen, skupinu Devětsil a další. V posledních letech jsem si velmi oblíbil práci českého malíře Pavla Brázdy.

To je brilantní otázka, na kterou, obávám se, neznám odpověď. Nicméně si myslím, že ani nemusíte být sám umělec, abyste cítil hluboké spojení s uměním. I když je české umění velmi chytré a často intelektuální, není to ta oblast, která mě na něm přitahuje. Jednoduše se s ním cítím spřízněný. A když jsem poprvé potkal české stuckisty, uvědomil jsem si, že je mezi námi opravdové pouto. Neumím ho popsat, asi je v té poetice, ve skromnosti a kráse. Mnoho lidí nepovažuje krásu za důležitou. Já ano.

Teige řekl mnoho moudrých věcí. Byl velmi chytrý a měl mnoho skvělých postřehů k nejrůznějším oblastem života. Od výtvarného umění po architekturu a bydlení. Nicméně když byl ke konci života nemocný a tiše pracoval na svých fotomontážích, vyjádřil tuhle myšlenku. Je to jedna z nejprostších a nejpravdivějších věcí, které řekl. S tím se ztotožňuji. Láska, krása a lidé, to je pro mě podstatné. Je to námět všech mých obrazů.

Téměř každý můj obraz je v podstatě deník. Mám sklon dokumentovat, co prožívám. Tento cyklus je toho nejvýraznějším projevem. Snaha zachytit celý život rok po roce by se mohla zdát sebestředná, ale myslím, že bez ohledu na to, kým jsme, máme každý podobný životní příběh. Vyrůstáme v různých společnostech. V odlišných režimech. Když od toho ohlédnete, všichni sdílíme podobné zážitky. Každý byl dítětem a prožíval podobné věci.

Snažím se trochu obhájit, proč vytvářím tento cyklus. Vlastně si myslím, že není jen o mně, že jsou v něm některé univerzální prožitky. Jsou v něm osobní vzpomínky i události širšího významu. Dokumentuje cestu k tomu, kým jsem. Vychází to z toho, co jsem prožil.

Bohumil Hrabal napsal knihu Obsluhoval jsem anglického krále. Na konci mluví o něčem podobném. Snaží se porozumět cestě, po které prošel. Fyzicky i metaforicky. A píše o neuvěřitelném, které se stávalo skutkem. Neuvěřitelné věci se stávají nám všem. A když je nezaznamenáme, po naší smrti zmizí.

Ne pokaždé, ale většinou ano. Většina lidí si řekne, že to není moc romantické. Jeden z mých nejoblíbenějších umělců je Van Gogh. Já ale nepůjdu jako on do polí s plátnem a štětcem malovat v doprovodu expresivních gest. Je to krásné, ale nejsem to já. Já sedím doma a probírám se starými časopisy a fotografiemi. Sbírám i cizí alba. V tichém pokoji si je prohlížím, skládám dohromady, skenuji a přemisťuji kompozice v počítači. Výsledný obraz si promítnu na plátno a vycházím z jeho obrysů. Nemá smysl snažit se být někým jiným. Důležitá je autenticita.