Blixu Bargelda jste poprvé oslovil asi před osmi lety. Proč jste si přál s ním pracovat?

Pracoval jsem na divadelní hře a myslel si, že bude ten pravý, kdo by mi s tím mohl pomoci. Chtěl jsem ho mít na jevišti, protože byl vždy svým způsobem herec. Dělal tedy na tomto projektu, jeho úloha byla pohybovat se na pomezí hraní a koncertování. Poté jsme spolu pracovali na soundtracku k filmu A Quiet Life.

Co je pro vás základní esencí vaší spolupráce?

Že píšeme písně. Ani pro jednoho z nás to není nejbližší forma. Oba jsme v minulosti složili hodně hudby a řekli jsme si, že je dobrý nápad společně napsat pár písní. Rád skládám s myšlenkou na jeho hlas. Před několika lety jsme to zkusili poprvé a ještě jsme neskončili, protože to, co vytváříme, nás opravdu baví. Při práci s ním se cítím velmi komfortně. Za tu dobu jsme se dobře poznali a spřátelili. Dokonce společně hodláme strávit dovolenou se svými rodinami.

Zajímavé je, že říkáte, že vám vyhovuje, že se cítíte komfortně. Často mluvíte o tom, že potřebujete neustálé výzvy a trochu nepohodlí, které vás pohání dál.

Ale jistě, neustálé výzvy jsou pro mě v hudbě zásadní. Pořád se snažím proměňovat a překvapovat sám sebe. A Blixa je pro to perfektní partner. Jsem rád, že jsme se umělecky sešli. Že se s ním příjemně pracuje, nevylučuje neustálou proměnu tvorby. Vzájemně se překvapujeme.

Když jste na společné nahrávky Still Smiling a Spring letos navázali albem Nerissimo, tvrdili jste, že jste ho natočili především jako záminku k dalšímu turné. Znamená to, že vás koncertování baví víc než samotný vznik alba?

Je to součást naší práce, milujeme vystupování. Když nemáte čerstvý materiál, moc si nezahrajete. A nové písničky zase můžou vzniknout jen ve chvíli, kdy máte co říct. Je to prosté. Musíte mít něco důležitého na srdci, jinak to nebude fungovat a natočíte nudnou desku. A nudné desky nikdo nepotřebuje. Potřebujete tedy silné sdělení a my si myslíme, že ho máme. Je to neoddělitelné, nedá se říct, že děláme jedno pro druhé.

Když mluvíte o silném sdělení, napadá mě, jak moc přemýšlíte nad tím, že část publika vnímá čistě hudbu a nerozumí textu. O jak velkou část sdělení přijdou lidé, kteří nerozumějí anglicky, italsky a německy, tedy jazykům, ve kterých Blixa Bargeld na Nerissimu zpívá?

Sdělení se přelévá mezi hudbou a textem. Je v tom jakýsi cyklus. Není nutné cokoli vysvětlovat, tím seberete dílu jeho kouzlo. Pokud se snažíte vysvětlit text, ztratí všechnu sílu. Ta slova musí být mocná, nesmíte vědět, kde končí jejich význam. Vysvětlováním je zapálíte a ona brzy shoří.

Na albu je píseň nazvaná Ulga (A Micro-Biological Opera). Prý jste k ní napsal tak složité party pro smyčce, že jste ji přestali hrát naživo, jelikož se na ní muzikanti vyčerpali. Je to pravda?

Ulga vznikla kombinací dvou písní, se kterými jsme si jednotlivě nevěděli rady. Když jsme je promíchali, zafungovalo to. Blixa k hudbě napsal příběh, mikrobiologickou operu odehrávající se v Petriho misce, a z výsledku jsme měli velkou radost. Vznikal ovšem složitě. Ale zároveň to byla velká legrace, je to vtipná píseň. Myslím, že na ni ještě navážeme. Mohlo by se to jmenovat Comeback Ulga. Uvidíme. Každopádně jsme se rozhodli ji už nehrát na koncertech, ukázalo se, že je to spíš studiový kousek. Naživo nezní tak skvěle jako na nahrávce.

Když jste v roce 2010 vydali album Still Smiling, objevily se zmínky, že Bargeldova italština není dokonalá. Zlepšil se jeho italský přízvuk?

Řekl bych, že nyní už je dobrá. Protože jsem sám Ital, jsem schopný ve studiu hlídat a mám přesnou představu o tom, jak bych si přál, aby zněl výsledek. Pomáhám mu, ale on sám už se ten jazyk naučil skvěle a sám odvádí dobrou práci.