Je vaše nová deska, jak název napovídá, o smrti?

Trochu ano, ale nemá daný koncept. Alespoň ne jako to bylo u naší předminulé desky V barvách. Určitý příběh v ní však je.

V první řadě je název a pak leitmotiv, který je ohraničený první a poslední peckou. Dějově jsou obrácené, začátek je v té poslední. Důležitá je také předposlední skladba. Jde ale jenom o leitmotiv, nechtěl jsem dělat koncepční desku. Měl jsem toho na srdci víc.

Jaký je ten leitmotiv?

Ležím v nemocnici v kómatu a přijde za mnou smrt. Já se jí ptám, proč mě nechává takhle ležet, vždyť je to nuda.

Nabídnu jí, ať mě buď nechá být, anebo si mě vezme. Ona mi na to řekne, že to také nemá lehké, a tak se dohodneme, že si to na jeden den vyměníme.

Je v tom nějaká osobní zkušenost?

Naštěstí ne, je to příběh z mé hlavy. A nemám ani kamaráda, který by se díval smrti do očí. Vždycky jsem měl na deskách písničku, ve které jsem zemřel. Teď se to prolíná celým albem.

FOTO: Lucie Levá

Přemýšlíte o smrti?

Do takových úvah jsem se ponořil už v roce 1997 ve svém projektu Rigor Mortis. Občas ale nad smrtí samozřejmě přemýšlím.

Ne že bych z ní měl strach, spíše v tom smyslu, jestli dělám věci tak, abych mohl jednou klidně odejít.

V roce 1997 vám ještě nebylo ani dvacet. To jste už řešil smrt?

Možná to byl postpubertální syndrom, byla v tom i nešťastná láska. Byla to taková psychóza. Samozřejmě jsem o smrti nemohl vědět nic, ale jsem rád, že jsem si to odbyl na tom cédéčku, a ne v reálu.

Mimochodem, na desce Smrt žije je na Rigor Mortis odkaz. Každá nová deska Prago Union začíná zvukem, kterým skončila ta předchozí. Smrt žije končí intrem z alba Rigor Mortis, takže se kruh vlastně uzavřel.

Jak to tedy bude s příštím albem Prago Union?

Ten zvuk z Rigor Mortis je za bonusem, takže na příští desce navážeme na poslední písničku.

Pokud vím, měl jste ve svém období co do činění s drogami. Tehdy pro vás nebyla smrt tématem?

Myslím si, že ani ne. Ani jsem se nedostal do žádných velkých depresí. Nefetoval jsem tak moc, že by mě to ohrožovalo na životě. Smrti jsem byl nejblíže kdysi na Štrbském plese, když jsem se rozhodl, že si na lyžích sjedu kopec, který se obvykle nesjíždí. Vyjel jsem nahoru a napadlo mě sjet ho druhou stranou, aniž bych předtím zjišťoval, jestli to vůbec jde. Vypadalo to, že by to jít mohlo, ale ukázalo se, že to je nesmysl.

Rozjel jsem se a zjistil, že pod stínem, který na sníh vrhaly skály, je led. Ujelo mi to a padal jsem po hlavě dolů. Naštěstí jsem se zastavil. Ten úsek, který vypadal na pět minut, jsem šel zpátky dvě hodiny. Když jsem vylezl na vrchol, poupravil jsem názor na svou lehkomyslnost.

Už řadu let postrádáte zuby, což je na albu ve vašem rapu patrné. Lze to nějak řešit?

Řešil jsem to, ale napevno mi doktoři nic dát nemohou, protože mám velký úbytek kosti. Nikdo si netroufne mi ji ani doplnit. Je to dáno geneticky, táta neměl zuby ve čtyřiceti, já ve třiceti. Částečně to u mě bylo způsobeno i nemocnou štítnou žlázou a částečně špatnou životosprávou.

Pevné zuby by přitom byly jediné, se kterými bych se srovnal. Momentálně to ale nejde. Klapačky mám, ale s nimi šišlám víc než bez zubů. Kromě toho zakrývají horní patro, takže při jídle člověk ztrácí dar chuti.

V některých textech na novém albu si z toho, že nemáte zuby, děláte legraci…

Občas se to tam objeví. Ne mám z toho trauma. Jíst můžu, mluvit můžu, svou ženu jsem sbalil bezzubý, dceru jsem zplodil bezzubý. Nic mi nechybí, a navíc mě nebolí zuby. Spoléhám na to, že má existence není postavená na zubech.

Připouštím ale, že bych je rád měl. Nedělám si poznávací znamení z toho, že mi chybí.

Často se o vás říká, že jste rapový básník. Cítíte to tak?

Rozhodně si tak nepřipadám a z principu s tím nesouhlasím. Je to moc vznešené označení na to, co píšu. Když člověk napíše na papír rapový text, rozhodně nevypadá jako báseň. Je to jiný druh práce se slovem.

Myslím si ale, že třeba raper Lipo básník je. Nebojí se být patetický a podobně. Označení rapový básník sedí tedy na něho.

Čtete básně?

Několik jsem jich za život přečetl, ale u většiny z nich nevím, kdo byl jejich autorem. Chci tím říct, že mě ke psaní textů nedovedly básně, i když do toho určitě také trochu zasáhly. Jediný, jehož básně jsem si přečetl pozorně a koupil si je, je Leonard Cohen. Přijde mi také takový pouliční.

Ve skladbách na nové desce je spousta slov, která se následně ani neopakují. Neztratí se v nich klíčová myšlenka?

Je to rap, vždycky takový byl. Já se ale desku Smrt žije snažil ve srovnání s předešlými zpřehlednit. Hudebně i textově. Slov je na ní méně a nevím, co dalšího bych ještě vyhodil. Jde mi totiž také o to, aby byla poslouchatelná třeba padesátkrát a posluchač v ní pořád něco objevoval. Podle reakcí lidí se to daří.

Jak dlouho trvá, než napíšete text?

Občas se mi stane, že na jeden zátah napíšu velký kus. Vždycky ho pak ale ještě dlouho dotvářím. Jinak je to záležitost několika dnů. A čím jsem starší, tím to jde hůř. Nosím s sebou zápisník, a když mě něco napadne, hned si to poznamenám. V drtivé většině případů to jsou krátké úryvky, ze kterých pak při psaní čerpám.

Spoustu textů dotvářím při samotném nahrávání. A na konci je stejně většinou nemám napsané celé, takže si je pak stahuju z internetu, kam je fanoušci napíšou, a odtud se je učím.

FOTO: Lucie Levá

Silnou zbraní Prago Union je i hudební složka.

Jsem rád, že to říkáte, protože je pro nás důležitá. Hudbu dělám sám, i když jsme původně plánovali, že novou desku budeme připravovat víc s kapelou. Bohužel k tomu nedošlo, takže jsem připravil základy i postupy a pak jsem si pozval muzikanty, aby mi do toho zahráli a jamovali. Na albu jsou i živé nástroje, ale základ jsem skládal a programoval já.

Mám rád barevnou hudbu a rád čerpám z různých zdrojů. Skládat jsem ji začal vlastně z nouze, protože nebyl nikdo, kdo by mi ji složil takovou, jakou jsem si představoval.

Navíc nejsem úplně suverén, takže mi je nepříjemné někomu jinému říkat, jak by to měl dělat.

Budete skládat dál?

Určitě. Nemyslím si, že by se ze mě stal Lenny Kravitz, který si nahrává všechny nástroje sám. Chtěl bych se ale naučit hrát na bicí. Věřím totiž, že na albu Smrt žije není můj hudební vrchol. Možná ten aktuální, ale ne životní.

V roce 1995 jste stál v čele jedné z prvních českých komerčně úspěšných hiphopových skupin Chaozz. Rozešli jste se v roce 2002. Jste s ostatními členy v kontaktu?

Jsem, mezi námi nebyl žádný lidský problém. My vlastně v roce 2002 neskončili. Dali jsme si pauzu s tím, že někdy můžeme udělat něco nového. Impulz ale musí přijít od kluků.

Poslední desku Inventura jsem v roce 2002 totiž už udělal v podstatě celou sám, s producentem Dušanem Lippertem. Kluci dostali všechno připravené, ale stejně se své party ani pořádně nenaučili. Tehdy jsem si řekl, že se budu věnovat něčemu jinému, něčemu svému. S tím jsme se rozešli.

Letos uplynulo 20 let od vydání debutové desky Chaozzu …a nastal chaos. Nebude nějaký vzpomínkový koncert?

Scházeli jsme se a bavili se o tom, že bychom mohli připravit sérii koncertů. Brzy jsem ale zjistil, že by to dopadlo stejně jako v době našeho rozchodu. Kluci byli nadšení, ale nic pro to neudělali. Bylo to zase na mně, ale vzhledem k tomu, že jsem dodělával nové album Prago Union, jsem na to neměl čas ani energii.

Chaozz měl své kouzlo ve své době. Než ho zkazit nějakým nepovedeným návratem, to raději ať to zůstane tak, jak to je.