Ministry mají kultovní postavení nejen mezi vyznavači elektronické hudby, ale i u fanoušků metalu, protože jejich spojení brutální elektroniky s prvky thrash metalu vedené snahou jejich šéfa Ala Jourgensena vytvořit co nejtvrdší hudbu, které bude rvát žíly z těla, stálo u vzniku industriálního metalu a stala se součástí metalové scény.

Skupina ukázala, že nežije z minulosti, úvod patřil skladbám z posledního alba From Beer To Eternity Hail to His Majesty, Punch in The Face a PermaWar. Skupina se v nich snažila rozšířit záběr o prvky dub funku a hip hopu, což bylo patrné v podobě smyček i scratchovaných nasamplovaných vokálů, i když v PermaWar nabídli k radosti publika typický hutný sound.

Hlavně ale tyto skladby ukázaly, že skupina Ministry neztratila nic ze svého kritického ostří. Punch In The Face provázely záběry z předvolební kampaně před americkými volbami včetně záběrů z potyček na mítincích Donalda Trumpa prostříhávané záběry z boxu. A v refrénu Trump chrlil z úst oheň, zatímco Clintonová metala z očí blesky, aby vše pohltilo plamenné peklo jak na severokorejských videích.

V podobném duchu pokračoval Jourgensen i v PermaWar upozorňující na nekonečné konflikty Spojených Států na Blízkém východě, provázené závěry z bojišť i z přehlídek Islámského státu prokládané tvářemi George Bushe a Baracka Obamy.

Až pak se skupina začala vracet více do minulosti, vybírala ovšem skladby, které ladily s tématem koncertu, z nejslavnějšího alba ΚΕΦΑΛΗΞΘ, známého jako Psalm 69, zazněla pochopitelně N.W.O. poukazující na snahu USA se po konci studené války stát unilaterální globální mocností a uspořádat svět podle svých představ. Došlo však i na Just One Fix a titulní píseň.

Velký prostor dostalo album Rio Grande Blood, kde zazněla skladba LiesLiesLies, kde Jourgensen naznačoval, že se USA zmocnila garnitura okolo prezidenta W (Bushe). Skupina odehrála i titulní píseň upozorňují na krvavý konflikt v Iráku a také Seňor Peligro, připomínající jak USA svou politikou ztratily Latinskou Ameriku. Nechyběl v ní odkaz na venezuelské chávesisty.

Samozřejmě nechyběly ani útoky na hloupý boj proti drogám, přehnanou religiozitu v The Missing Deity i na posedlost penězi. Nejstarší skladbou, na kterou došlo, byla Thieves z průlomové desky Mind Is The Terrible Thing To Taste.

Monstrum jménem Gojira 

Jourgensen potvrdil, že je s Biafrou nejtvrdším kritikem americké politiky na scéně tvrdé hudby, vrcholem večera však Ministry přece jen nebyli, protože hudba se od počátku devadesátých let posunula. Jejich skladby postrádaly výraznější změny, protože základem je vždy nějaký loop. V souboji titánů neměli na Gojiru, což je navzdory názvu (jiný, správnější přepis godzilly), francouzská kapela hrající moderní metal, ve kterém se mísily hybné groovy, sekané metalcore, deathové kanonády bicích i složité technometalové party kytar, vše ale vždy podřízené potřebám skladeb, které proto neztrácely drive.

Gojira je od Tool jednou z nejzajímavějších kapel na scéně tvrdé hudby, v jejíž tvorbě se šikovně mísí to nejlepší ze Slayer, Meshuggah a Neurosis i Ministry. Výborně pracují se zvukem a náladou, nezapomínají na kontrast a uvolnění, nad kanonádou bicích se objeví táhlé tóny kytar nebo podivné zvukové plochy. Jediné, co skupině chybí, jsou osobitější harmonie, možná by pomohlo změnit ladění kytar na NST, které používají King Crimson.

Testy časem

Ministry však nebyli jedinou legendou, která hrála druhý den na brutalu, vystoupili i kalifornští thrasheři Exodus, ve kterých kdysi začínal Kirk Hammett. Čtvrteční koncert ale ukázal, že jejich pojetí vyčichlo. Riffy nebyly zas tak výrazné, jednotlivé skladby splývaly v dlouhý proud a typická rychlá pidlikavá sóla zbavovala písně údernosti. Ječivý vokál Steva Zetra Souzy až moc evokoval dobu sedmdesátých let.

Veteráni jsou i jedni z prvních představitelů deathového prasopalu Immolation. Přestože ani oni se žánru nezřekli, nepůsobili archaicky, protože měli ohromný drive, ale hlavně mnohem modernější rytmiku, vynikající byli zejména bicí. Navíc se svůj brutální death snažili dále rozvíjet, takže dokázali do kanonády bicích a sekaných kytar vložit lyrickou pasáž.

Australští metalcoroví Parkway Drive, v jejichž tvorbě byly zřetelné i prvky hard rocku, halt odkaz AC/DC se nezapře, nebyli špatní, ale ani nijak objevní. Ihsahn vedení kytaristou norských blackmetalových Emperor spojovali prvky deathu s gotickým písničkářstvím a elektronikou.

Pestrý metal

Právě Ihsahn ve čtvrtek nejvíce ukázali, jak se proměnila metalová scéna. Původně docela rigidní žánr je dnes pestrý a právě v něm lze nalézt to nejzajímavější na rockové scéně. Je to pochopitelné. Ve chvíli, kdy mainstream přestal mít o rock zájem, protože jej ze svého pohledu maximálně vytěžil, a obrátil se k hip hopu a r´n´b nebo taneční hudbě, mnohé rockové kapely nakonec skončily ve všeobjímající náruči metalu, který dále žil svůj život mimo hlavní proud.

Dneska se tak ty nejzajímavější rockové a nejen tvrdě rockové kapely objevují právě na metalové scéně, jak ukázali už ve středu de facto (hard)rockoví Mastodon. [celá zpráva]

Dramaturgie Brutal Assaultu to vystihla, takže se z něj stal jeden z největších festivalů u nás s návštěvností vysoko překračující patnáct tisíc diváků.