Ti, kdo v předvečer festivalu viděli Jiráskovu Vojnarku (mimochodem velmi dobrou inscenaci!), určitě nezapomenou na Antonínův marný pokus ukončit svůj život pistolí, jež ne a ne vystřelit. Pro herce Richarda Kašpara jistě horká chvilka, ale pro všechny i po letech krásná vzpomínka na něco, o čem se vyprávějí legendy, ale málokdo to skutečně zažil.

Určitě by neměla chybět zmínka o letos výrazně omlazené redakci Zpravodaje, která si počínala velmi zdatně a dokázala časopis naplnit zajímavým čtením pro generace starší i mladší včetně živých ohlasů festivalového dění. A také zmínka o diskusích PC klubu, na něž neúnavně zval horlivý Michal Zahálka a kde se opravdu mluvilo k věci.

Nelze ale vynechat ani zmínku o tom, že po loňské kritice ubytovacích kapacit došlo v polovině Jiráskova Hronova k dalšímu nepříjemnému vzbouření kvůli nekvalitnímu jídlu v jídelním stanu za Radnicí a následnému vrácení peněz za stravné seminaristům.

Na zahájení Jiráskova Hronova jsme se radovali, že festival se nebude stěhovat z Jiráskova rodiště jinam. Osobně si opravdu neumím představit například Jiráskovy Pardubice ani třeba Hronovské Poděbrady. Hronov patří do Hronova, jak ostatně hlásaly i nápisy na tričkách celé řady místních dobrovolníků starajících se o pohodlí hostů festivalu.

Ale také nelze přehlédnout, že vedle vstřícnosti jedněch jsou ve městě o víkendu, případně celotýdenně, zavřené obchody, provozovny a služby jiných, kterým je zřejmě festival i možné výdělky s ním spojené šumafuk.

Hronov má své kouzlo a přes všechny potíže se tam určitě za rok sjedou další divadelníci, aby prožili svůj krásný i perný týden. Tak doufejme, že pistole budou nabité, jídlo poživatelné a lidé vstřícní. Záleží jen na nás. Na všech.