Na letošním festivalu se objevily hned dvě její inscenace.

První z nich je Ušubraná souboru Děvčátka a slečny. Ty slečny jsou dvě, Kateřina Prášilová a Monika Němečková, oblečené do lidového kroje, s nůší trávy a hráběmi v rukou. Nejdřív se svolávají halekačkami a pak pokračují v dialogu-nedialogu skrze lidovou poezii.

Ach jo, vzdychnou mladí seminaristé Jiráskova Hronova, zase ten folklór. Po chvíli ale nabere text na nečekané šťavnatosti a od Janíčka prevozníčka se dostaneme k výrazům z oblasti sexuálních praktik, jež se nesluší vyslovovat, natož pak tisknout.

Jenže ty dvě milé dívky s šibalským úsměvem si počínají tak nevinně, že publikum naprosto dostanou. Nejtvrdší výrazy v jejich ústech změknou, ba přímo zněžní. Vulgarita přestává být vulgární a pokorně se vrací do patřičných mezí lidové poezie. Obě dívky navíc mezi sebou rozvíjejí detailní mimoslovní rivalitu a o tom, co dokážou zahrát hráběmi, ani nemluvě. Nádherný zážitek.

Sedm dívek souboru JaKKdo z téže rodné ZUŠky si pod vedením téže Jarky Holasové zvolilo téma xenofobního násilí. To je jistě záslužné a aktuální, jenže text inscenace Kdes holubičko lítala?, složený napůl z lidové poezie a napůl z replik čarodějnických procesů, je až příliš vykonstruovaný a postrádá skutečný dramatický konflikt. Mučená dívka je po celou dobu pouze pasivní obětí a práce s loutkou – dřevěnými špalky – je dosti mechanická.

Takže výsledný dojem je rozpačitý. Snad mělo být toto téma zpracováno na dětem bližší životní zkušenosti. Ale spravedlivě nutno podotknout, že dívky se i do složitého tématu a problematického tvaru vkládají s velkým nasazením a zaujetím.