Článek
Své první album The Poison jste vydali před jedenácti lety. Tehdy jste už spolu sedm let hráli, i když zpočátku pod jménem Jeff Killed John. Jak vzpomínáte na dobu před vydáním debutu?
Byli jsme děti, které se znají ze školy a společně objevují svět hudby. Všichni jsme začali hrát a založili kapelu. Chodili jsme na koncerty oblíbených kapel. Jeden z prvních pořádných metalových koncertů, který jsem viděl, bylo vystoupení Sepultury v devadesátém šestém. Krátce potom jsem viděl i Korn a dvakrát Metalliku. Také Limp Bizkit a Panteru, když byla na vzestupu. Měli jsme štěstí, že jsme je všechny mohli ve Walesu vidět.
Představoval jste si, že jednou budete stát na stejně velkých pódiích jako oni?
Já na kytaru začal hrát, když mi bylo čtrnáct, a v tu dobu má člověk velkou představivost. Nechal jsem svou mysl se toulat a představovat si, jak se stanu rockovou hvězdou. Představoval jsem si i policistu a kosmonauta, ale hlavní sen byl stát se rockovou hvězdou. Vždy jsem o tom snil, ale neměl jsem tušení, že se to opravdu stane. Jen jsem miloval kytaru a hraní s přáteli. Naštěstí to vyšlo.
Je to takové, jak jste si to představoval?
Ano i ne. Je s tím spojeno mnoho věcí, které si na začátku neuvědomujete. Nikdo si jako dítě nepředstavuje všechny ty dlouhé přesuny nebo tak nudné věci, jako je zařizování víz. Nenapadne vás, jak dlouhou dobu budete trávit hovory s novináři nebo čekáním na letištích. To jsou činnosti, které postrádají hvězdný třpyt.
Nejkrásnější okamžik všech dnů přichází ve chvíli, kdy vstupujeme na jeviště, tedy ten moment, kterého jsou přímými svědky i naši fanoušci. Na jednu stranu je to velmi radostná a uspokojivá profese, na druhou stranu k ní nedílně patří mnoho času, který je třeba nějak zabít.
Vybavujete si okamžik, kdy jste začal hudbu vnímat jako svou profesi?
To přišlo s albem The Poison v roce 2005. Už předtím jsme vydali minialbum, ale ještě jsme cítili nejistotu a netušili, co nás čeká. Po jeho vydání jsme začali víc skládat a brát kapelu seriózněji, ale ještě jsme z ní neměli žádný zisk a spíš než cokoli jiného jsme to brali jako příležitost. Až když vyšla debutová deska, začalo mi docházet, že to může fungovat. Přišly první větší koncerty a rozrůstala se fanouškovská základna. Tehdy to začalo být reálné.
Loni jste vydali páté album Venom. Jaký byl rok, který jste s ním strávili?
Úžasný. To album je zatím naše nejúspěšnější a hodně jsme díky němu koncertovali. Sám ho vnímám jako naše nejsilnější. Jeho nahrávání bylo daleko uvolněnější a příjemnější než nahrávání předchozích alb. Bylo to tím, že jsme šli do studia daleko lépe připravení, než tomu bylo dřív. Dopřáli jsme si čas na psaní a věděli jsme přesně, co jdeme nahrávat. Zjistil jsem, že to je hodně příjemný pocit. V londýnském studiu jsme se pak totiž mohli stoprocentně soustředit na studiovou práci a produkci.
Předchozích pět alb jste nahrávali u velkého mezinárodního vydavatelství Sony Music, nyní jste přešli k menší společnosti. Je to něco, co zaměstnávalo vás osobně, nebo se o vše stará management?
Je to týmová práce. Je to naše smlouva a jde o naše štěstí. Management nám pomáhá tyto věci vyřizovat, ale nedělá žádná rozhodnutí. Mám z našeho přestupu radost, dává mi pocit volnosti. Lidé v naší nové vydavatelské společnosti Spinefarm jsou vášniví fanoušci heavy metalu a cítím velkou podporu. Jako začátek nové éry bereme vždy každé další album, ale nyní je to přece jen trochu jiné, protože jsou kolem nás noví lidé, kteří se nemůžou dočkat, až spolu začneme pracovat. Mám pocit velké umělecké svobody.
Snažil se ií někdy někdo omezovat?
To ne, nikdy nám nikdo nic nediktoval. Neříkali nám, co máme dělat a kam máme jít. Jen jsem měl v poslední době pocit, že trochu upadá entuziasmus našeho bývalého vydavatele ohledně kapely. Nevěděl, co s námi. Byli jsme součástí velké firmy a měli jsme trochu pocit, že nedostáváme takovou pozornost, jakou bychom si jako jedna z největších metalových kapel zasloužili.