Článek
Malinu vnímala umělecká veřejnost především jako vynikajícího scénografa, jeho malířské dílo stálo vždy v pozadí. Přesto právě v něm je uložena výpověď o Malinových touhách, láskách, tajemstvích, radostech i nostalgiích. A také velké hravosti, o níž svědčí i název výstavy, který vymyslel sám autor obrazů: čas pro hry - čas prohry...
I na poměrně malé ploše dvou desítek obrazů tu nalezneme prakticky vše, co je pro Malinovu tvorbu typické: zalíbení v sytých barvách nanášených v hutných vrstvách, prolínajících do sebe tak, že indigová modř splývá s temnotou noci, anebo ostře oranžová či rumělková kontrastuje s Malinovou oblíbenou bílou, která ale při pozorném pohledu není nikdy čistě bílá, ale jako by pod ní vyvstávaly zasuté barevné odstíny paměti.
Krajina tvář nezapře Malinův výrok, že „krajina je v duši ženou“.
Dívat se na Malinovy obrazy nikdy neomrzí. Čím déle se do nich člověk noří, tím více objevuje, protože jeho obrazy jsou vrstevnaté a každý nově zaznamenaný detail otevírá další souvislosti a hravě zašifrovaná poselství. Jen kolik různých úsměvů objevíte na jeho Úsměvu II a kolik netušených ženských křivek a tušené erotiky skrývají prakticky všechny Malinovy obrazy, nejen Krásky noci, Akt nebo Šepoty a výkřiky, ale i Hotovo, La Mort, Indigo nebo Krajina tvář. Ostatně jeho výrok, že „krajina je v duši ženou“, je známý.
Malinovy krajiny jsou dalším nepominutelným tématem výstavy. Nejsou to realistická zpodobnění, ale zhmotněný pocit krajiny, v němž je obsažený prožitek jihočeských bílých stavení, oblých štítů, křižovatek a osamělých křížů, rozmařile kvetoucí zahrady či žhnoucího letního odpoledne.
Jedna ze sugestivních Malinových podob noci.
Jaroslav Malina došel až na samou hranici oproštěnosti výtvarného výrazu, o čemž svědčí i na výstavě umístěný piktogram Pták rytý do bílé plochy jistými, tenkými a promyšlenými tahy.
Obrazy jsou doplněné několika drobnějšími, ale hutnými keramikami a také projekcemi, z nichž jedna představuje v reprezentativním výběru Malinovu scénografii od 60. let po současnost, druhá pak dokument o jeho tvorbě. Obrazů mohlo být na výstavě víc, ale díky i za výběr, na němž se podílely Irena Mašíková - Konštantová a Milada Pravdová - Malinová. A vlastně i sám autor před svým odchodem. S citem a hlubokým porozuměním napsala o Malinově malířské tvorbě do dobře vypraveného katalogu Vlasta Koubská.
Zastavení s Malinovými obrazy v světle klenutém zámeckém sálku je skoro tak intimně krásným zážitkem, jakým byly návštěvy v Malinově půdním ateliéru v jihočeské Chomoutově Lhotě, kam odešel před více než deseti lety z Prahy, aby měl klid na svá malířská zamýšlení. Schází jen jeho úsměvná, někdy bezeslovná, jindy vtipem sršící přítomnost. Výstava otevřená denně kromě pondělí potrvá v jindřichohradecké zámecké galerii do 30. září, poté se přesune do brněnského Divadla Husa na provázku.