Článek
S posledními dvěma alby se podle svých vlastních slov vracíte ke stejnému přístupu, jako jste měli na začátku. V jakém smyslu?
Nešlo ani tak o zvuk, ale o filozofii prvního alba. Tehdy mi bylo asi dvacet a chtěl jsem nahrát desku, kterou by si lidé pouštěli na cestách. Přál jsem si nahrát veselé album a nebrat se příliš vážně. Oproti následujícím deskám jsem u debutu cítil lehkost. Nicméně podobný pocit jsem měl i u nové desky Rising With The Sun. I ta mi připadá lehká a vhodná na cesty.
Je něco, co jste při natáčení tohoto alba zažili poprvé?
Myslím, že písně na něm jsou poměrně unikátní. Jsou daleko komplexnější než naše rané. Třeba Daggers Drawn je podle mě výjimečná.
Nyní vidím, že nám nějaký čas trvalo, než jsme se naučili integrovat všechny směry, kterými se jako hudebníci ubíráme. Také píseň Wolves, ve které hraje smyčku dětský syntezátor, a do něj zpívám, je pro mě zajímavý moment na albu. V té písničce je určitá divokost.
V názvech písní figurují vlci, býci a orel. Je to jen náhoda?
Je to náhoda, i když to vypadá, že jsem chtěl stvořit hudební zoo.
Album se jmenuje Rising With The Sun, Vstávání se sluncem. Vstáváte rád za úsvitu?
Občas ano. Nevstávám při východu slunce každý den, ale když mám třeba jet lag a vyjde to tak, že se budím brzy, rád si ho vychutnám.
Je to hezký okamžik. Album jsem pojmenoval po písničce, která je vzpomínkou na krásné chvíle, jež jsem strávil na pláži u Sydney. Jmenuje se Bronte. Poslouchali jsme hodně kolumbijské hudby a tropického diska.
Každé ráno jsme šli po probdělé noci na tuhle pláž. Písnička vzešla z toho, co jsem tehdy cítil.
Příští rok oslavíte s kapelou osmnáct let. V České republice to znamená plnoletost. Co pro vás osmnáct let s The Cat Empire znamená?
V Austrálii budeme dospělí až v jednadvaceti, ale příští rok bychom mohli začít pít alkohol. To je také dost důležitý věk. Baví mě, když vidím v publiku teenagery, a uvědomuji si, že ještě ani nebyli na světě, když jsme začínali. Nicméně já nám zatím počítám jenom patnáct let.
Ty roky předtím jsme hráli pouze jako trio a sami jsme nebyli plnoletí. Opravdový start počítám, až když mně samotnému bylo dvacet jedna.
Co myslíte tím opravdovým startem? Že jste se začal hudbou živit?
Spíš to, že i když jsme si říkali The Cat Empire, hráli jsme jen ve třech. Byl jsem to já, hrál jsem na perkuse, basista Ryan Mondo a klávesák Ollie McGill. Hráli jsme jazz a podobnou hudbu. Hráli jsme, kde se dalo, ale až později jsme přidali zpěv a přibrali dýdžeje a bubeníka. To považuju za začátek současných The Cat Empire. Dnes je nás na pódiu obvykle osm.
Jaké byly nejvíc vzrušující roky kapely?
Asi ty počáteční. Brzy poté, co jsme začali, jsme vyjeli do Skotska. Všichni jsme bydleli v jedné místnosti a měsíc jsme hráli skoro každou noc od dvou do šesti do rána. Přidávalo se k nám tehdy hodně hudebníků, kteří měli cestu kolem. Bylo to divoké a zábavné. Jednu noc s námi hráli dudáci, další kolem pobíhali nazí komici, jindy se k nám přidala živelná cikánská kapela. To bylo úžasné a neopakovatelné. Dnes hrajeme větší koncerty a lidé nás znají, ale my už neznáme ten krásný pocit, kdy nevíte, co se dnes v noci stane.
Je něco, co je na vaší hudbě výsostně australského?
Nevyhnutelně. Kromě australského přízvuku a frázování jde hlavně o přístup. Mám rád určitou hudební syrovost, což se mi zdá dost typické. Ale zároveň jsem se vždy zajímal o hudbu z celého světa. Nikdy jsme nemávali národní vlajkou, jsme otevření, baví nás hudba různých zemí. V první řadě jsme hudebníci a chceme zkoumat, cokoliv nás zrovna zajímá.
V Čechách budete zanedlouho hrát podruhé. Jak byste lidi pozval na koncert?
Žijeme v době, kdy můžeme hudbu konzumovat mnoha různými způsoby, ale koncertu se nic nevyrovná. Jsme pyšní, že jsme jedna z kapel, na které se lidé rádi vracejí.