RECENZE: Drama vystavěné podle schématu. Ze soutěže karlovarského festivalu jde do kin nový film Učitelka

Film, který vznikl na bezpochyby silné a v každé době aktuální téma zneužívání postavení učitele(ky) a vydírání rodičů prostřednictvím jejich dětí, situoval Jarchovský do osmdesátých let minulého století, tedy do posledních let období socialismu.

Modelové drama je rámováno mimořádnou třídní schůzkou, kterou svolala ředitelka základní školy v naději, že se sběrem dalších podpisů pod stížnost rodičů udeptané žákyně zbaví učitelky, jejíž moc je dána především politickou neprůstřelností.

Vdova po vysokém důstojníkovi je předsedkyní školní organizace komunistické strany a ještě má sestru vhodně provdanou v Moskvě. Na schůzce se pak nejen před ostatními rodiči, ale i před diváky odkrývá, co se vlastně děje a kam až to došlo.

Vychází najevo, že učitelka využívá rodiče, respektive jejich profese, pro nejrůznější drobné i větší úsluhy, a za hezký účes od kadeřnice nebo čerstvé maso od řezníka pošeptá, z čeho bude dítě zkoušet. A jestli se některému rodiči takové „výpomoci“ nelíbí, nebudou se mu líbit ani známky jeho potomka.

Učitelka bývá svou stavbou přirovnávána ke skvělým Dvanácti rozhněvaným mužům – a škoda, že i když v tom směru svitne naděje, nakonec srovnání tak převelice silně kulhá. Jarchovský s Hřebejkem totiž schéma, dané na začátku, na rozdíl od zmiňovaného filmu nikam neposouvají, všichni rodiče až do konce schůzky zastávají totéž stanovisko, takže se de facto jen rozmazává to, co divák ví po prvních zhruba patnácti minutách a co lze shrnout výše uvedenými dvěma větami. Teprve zcela na konci přijde celou dobu očekávaný překotný zvrat a pak ještě rychlý přeskok do nové éry...

Manipulátorství, umožněné v každé době především přirozenými obavami rodičů o budoucnost dětí a z nich plynoucí ochotou nechat se ponižovat, je tak ve filmu motivováno zbytečně silným akcentem na politické téma, což z dramatu dělá do značné míry spíše plakát. Jakkoliv na závěr tvůrci naznačí, že se totéž může dít v každé době, je to jen výkřik na úrovni klišé – od Báječných let pod psa, kde jsme téměř totožný přeskok viděli poprvé, už uplynulo dlouhých dvacet let.

Působivost filmu, který mohl být dramatickou studií manipulátorské osobnosti – v konkrétní době, ale bez nadbytečných symbolů – se tím značně oslabuje a smrskává na příběh pro pamětníky včetně toho, že je natočen sice s jistotou, ale celkově i jaksi pamětnicky vypadá.

Mnohé zachraňuje právě Zuzana Mauréry, která vtiskla své učitelce tragikomický výraz s vynikajícím smyslem pro míru: vše podává s vlídným úsměvem a jistotou, že na takových úsluhách přece není nic špatného – musíme si pomáhat... A působivé jsou i děti, jejichž krutost na jedné straně a zranitelnost na druhé je samozřejmě zcela odzbrojující.