Čím myslíte, že jste zaujali porotce Womexu?

Krystýnek: Když jsem před nějakou dobou poslouchal World Music Chart Europe, kde jsme se dva měsíce drželi mezi TOP20, zněla tam naše píseň jako z jiné planety. Na porotce Womexu mohlo zapůsobit právě to.

Nožička: Myslím, že na první poslech zaujme zvuk. Sice hrají lidové nástroje, ale celek zní spíš jako rocková kapela. Chybějí bicí a kytary, přesto je to současné. Pak je tu Michalův hlas, který má příjemnou barvu a obrovský rozsah. Na desce zpíval jenom on, živě zpíváme všichni tři. Takže málo lidí, hodně muziky.

Koho napadlo přihlásit se?

Nožička: Nejprve jsme o tom ani neuvažovali, protože jsme si říkali, že WOMEX je pro služebně starší kapely. Naše kamarádka a spolupracovnice Anička Mašátová nás přemluvila, ať to zkusíme, tak jsme poslední možný den odeslali přihlášku. Variantu úspěchu jsme si nepřipouštěli, šlo nám jen o to vyzkoušet si, co všechno přihláška obnáší, abychom třeba někdy v budoucnu byli připraveni. A ono to vyšlo. Několik týdnů jsme tomu nemohli uvěřit!

Chystáte pro WOMEX něco speciálního?

Nožička: Pro ostravský showcase festival Crossroads jsme spolu se skvělou VJkou Polou PukPuk, která dělala také obal naší debutové desky, připravili první postfolklórní projekci. Aktuálně jednáme o tom, zda půjde projekce v rozšířené podobě použít i na Womexu, ale zatím to nevypadá. A pracujeme na dalším záměru, i když se přímo netýká toho, co budeme předvádět na pódiu v Santiagu. Bereme s sebou na cestu dva kameramany a těšíme se, že z naší cesty vznikne obrazový materiál prozatím nespecifikovaného žánru.

Pomohla vám žánrová Cena Akademie populární hudby Anděl, kterou jste letos získali?

Nožička: Rozhodně pomohla. Ocenění Akademie funguje jako taková zkratka. Už není potřeba dlouze opisovat, že jako kapela máme takové a makové přednosti. Stačí prostá zmínka o ocenění. Funguje jako záruka kvality.

Ovlivnilo nějak Ponk hraní Michala Krystýnka v Hradišťanu?

Tomaštík: Podle mě to Michala ovlivnilo pouze v jednom směru. Pořád si před námi hraje na Pavlicu.

Krystýnek: Nekecej! To je to tak poznat? Ale vážně. S odstupem času zjišťuji, že mě ta zkušenost ovlivňuje víc, než jsem myslel. Hradišťan je maximálně profesionální těleso, už od začátku jsem měl díky němu jasnou představu, co v kapele dobře funguje a co ne.

Čím dál víc si vážím novátorského přínosu Jiřího Pavlici. V době, kdy nahrál s Hradišťanem pro mě zásadní album Byla vojna u Slavkova, skoro nikdo nechápal, co to zkouší, proč lidovky nehraje jako všichni. Ale jeho aranžérské nápady jsou dodnes inspirativní a celé album zní i po pětatřiceti letech svěže. To, že Jiří Pavlica ve svých ani ne třiceti letech tlak konzervativních folkloristů ustál a později se posunul ještě dál, zaslouží poklonu. Také jeho a Vlastu Redla nazýváme otci postfolklóru neboli prepostfolkloristy. Jiří je navíc kmotrem našeho alba.