Přitom byl inspirací pro celou generaci lidí v Jihoafrické republice. Jen se o tom kvůli nejasným okolnostem a bývalé politické situaci na samém jihu Afriky dlouhá léta nedozvěděl.

Rodriguez vystoupí v pražském Fóru Karlín 11. července, den po svých sedmdesátých čtvrtých narozeninách. V rozhovoru, který poskytl Právu, často od tématu stáčel řeč k tomu, jak moc se těší na koncert v České republice.

Jaké jste měl na počátku sedmdesátých let, když jste nahrával svá alba Cold Fact a Coming from Reality, sny a ambice?

Myslel jsem si, že prodám víc nahrávek a budu hrát v o něco větších prostorách. Věřil jsem, že se to stane, ale nesnil jsem o tom. Ale ani mě nenapadlo, že jednoho dne budu hrát na nějakém stadiónu nebo u vás ve Fóru Karlín. Víte, jsem z Michiganu a vždy jsem předpokládal, že budu hrát spíš jen kolem, ale najednou je to globální.

Jak dlouho ty dvě desky, které na svůj úspěch čekaly tolik let, vznikaly?

Dát je dohromady netrvalo dlouho. Když na to zpětně vzpomínám, bylo to snadné. Stejně jako bylo lehké se k nim po dlouhé době vrátit. Nebylo toho moc k učení, protože mé písně jsou velmi jednoduché a přímé.

Byla pro vás vždy hudba to nejdůležitější v životě?

Je to má osobní revoluce. Přítel, kterého potřebuji. Když nemůžu chvíli hrát, chybí mi a o to víc se k ní chci vrátit.

Často říkáte, že je pro vás zásadní mluvit v hudbě o sociálních problémech. Je to i dnes vaše priorita?

Ano, stále. Člověk se jim nemůže vyhnout. Stále jsou na světě lidé, kteří žijí ve velkém nepokoji. Až přijedu do Prahy, bude mi čtyřiasedmdesát let. Můžu lidem vyprávět o svých zkušenostech. A sociální témata jsou pro mě pořád velmi důležitá.

Nějaký čas se mluvilo o tom, že vydáte i třetí album. Proč zatím nevyšlo?

To je záhada i pro mě. Stalo se toho tolik. Všechno začalo, když mě objevila Jihoafrická republika. Potom se toho začalo dít hrozně moc. Pořád jsem měl mnoho práce. Koncertoval jsem, minulé léto třeba s Beach Boys. Prostě jsem měl dost práce. Jsem spokojený, je úžasné mít v tak pozdním věku tolik práce.

Jak prožíváte koncerty v Jihoafrické republice? Je to pro vás asi důležitá země.

Ano velmi. To ona mě, abych tak řekl, objevila. A také Austrálie. Tam jsem měl turné v roce 1979. A v Jihoafrické republice je to pokaždé úžasné. Jako by to bylo včera, když jsem tam hrál poprvé.

Když za vámi na konci devadesátých let přišel Stephen Segerman a pověděl vám, jak moc jste se prosadil v Jihoafrické republice, uvěřil jste mu hned?

Vybavuji si, že mi Sugar, tedy Stephen Segerman, který si tak říká, ukázal ta cédéčka. To byl důkaz o tom, co se stalo. Dozvěděl jsem se, že je jich v Jihoafrické republice mnoho a hodně se prodávala a kopírovala. Všechno se hned změnilo. Ale není v tom všem nic záhadného.

Myslím, že v Austrálii i Jihoafrické republice jsem se trochu uchytil, protože tam lidé mluví anglicky, stejně jako já. Do devadesátého sedmého jsem o tom, co se dělo, vůbec nevěděl, řekl mi o tom až Sugar. On po tom všem pátral čistě z osobní zvědavosti. To je to podstatné ve filmu, který o mně vznikl.

Pořád máte v různých zemích různé kapely, nebo se kolem vás ustálili muzikanti, kteří jezdí s vámi?

Pořád je měním. Je to zábava, díky tomu potkávám neustále nové muzikanty. Občas s nimi hraji jenom na jednom koncertu, protože pracujeme s hudebníky z různých oblastí. Potkal jsem tak mnoho skvělých lidí.