Plicka se totiž kromě fotografie věnoval také režii, působil jako kameraman či scenárista, ale byl i pedagog, sběratel lidových písní, folklorista nebo etnograf. Proto autor knihy věnuje poměrně velký prostor vzpomínkám na něj. Mluví o něm nejen příslušníci jeho rodiny, ale například i režisér Vojtěch Jasný, který mu dělal asistenta a byl jím zasvěcen do světa filmu.

Zajímavé jsou fotografie mapující Plicku při práci. Je na nich vidět, jak si hledal co nejlepší místa pro své snímky, že mu přitom nebylo zatěžko lézt po střechách, aby zachytil krajinu či město z toho nejlepšího úhlu, a že se neostýchal v parku stát na dřevěné koze, aby získal ideální světelný úhel.

Právě takřka dokonalé světlo je tím kouzelným zaklínadlem, které dokáže mnohdy banální a nedynamickou situaci na jeho fotografiích povýšit na krásný zasněný obraz. Dobrým příkladem je snímek, který zobrazuje vesnickou ženu, předoucí na primitivním zařízení vlnu. To, co dělá původně statickou scénu zajímavou, je pruh světelného závoje, halící její postavu jakýmsi nehmotným závojem.

Světelný opar využívá Plicka také u focení krajiny. Odívá ji do černobílého šerosvitu, často operuje i s abstraktními odlesky na vodní hladině. Nebo se zaměřuje na oblohu a především zvýrazňuje mraky.

U portrétů jde jinou cestou. Nic nezakrývá, naopak vypichuje signifikantní rysy tváře zemitých vesničanů v krojích do prvního plánu. Podtrhuje expresivitu výrazu a kombinuje ho s originálními prvky jejich oblečení.

Fotografie Karola Plicky jsou sice archaické, ale poselství krásy nejsou anachronická. Stále jitří city lidí, kteří se na ně dívají. Cítí z nich totiž posmutnělou nostalgii časů dávno minulých a ta je pro člověka vždy něčím pozoruhodným.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: