Kapelu tvoříte vy s beatboxerem a harmonikářem Davem Crowem. Co z vás dělá dobrý tým?

Skvěle se doplňujeme, což lidi zjistí, až uvidí náš koncert. Jsme naprosté protiklady, které se ale setkávají na správném místě. Dave je neuvěřitelně vtipný, společenský a má tisíce historek. Dobře se mi s ním pracuje, protože je fantastický hudebník. Motivy písní obvykle promýšlíme nejprve každý zvlášť, ale hned si s nimi sedneme k jednomu stolu.

Když jsme pracovali na loňské desce Noir, téměř tři roky jsme spolu bydleli a cestovali. Nápady jsme proto sdíleli téměř bezodkladně. Hodně písní vzniklo na nádražích a v hotelových pokojích. Letos jsme se zatím tolik neviděli, a proto jsme i pracovali dost samostatně.

Zmiňované album Noir je po dvou EP vaším debutem. Vyšlo loni v říjnu, jak jste strávili následující měsíce?

Hned po vydání jsme měli evropské turné. Asi padesát koncertů, které trvaly do prosince. Od prosince do února jsme byli v Kanadě a potom jsme jeli do Jordánska, kde vzniklo i video k singlu Feel Love. Byla tam fascinující krajina, ale místním se často moc nelíbilo, že točíme, takže jsme hodně přejížděli z místa na místo a museli jsme pracovat rychle.

Na jaře jsme koncertovali jenom o víkendech. Těším se na červenec a srpen, až začne festivalová sezóna a konečně se opět vydáme na cesty. Nemůžu se dočkat, až uslyším nové kapely a uvidím další země. Hledáme teď směr, kterým se vydat, a posloucháme tolik hudby, kolik je jenom možné. Festivaly jsou ideální příležitost.

Heymoonshaker přijedou na festival Rock for People.

Heymoonshaker přijedou na festival Rock for People.

FOTO: archív Rock for People

S Crowem  jste se potkali na Novém Zélandu a následně žili a hráli v různých zemích. Napříkad ve Švédsku, v Německu, Itálii nebo Austrálii. Kde to pro vás jako pro hudebníky bylo nejvíc obohacující?

Osobně jsem si to hodně užíval ve Švédsku. Bydleli jsme v Göteborgu. Dal jsem výpověď v Austrálii a jel jsem za Davem, abychom spolu mohli hrát. Začali jsme na ulicích a v barech. Ještě pro mě bývají výjimečné koncerty ve Francii. Ale i ve východní Evropě jsou lidé velmi vnímaví a otevření. Heymoonshaker není úplně obvyklá kapela, takže je krásné vidět, že lidé rozumí tomu, co se snažíme vytvořit, a přijímají to.

V hudbě využíváte především hlas, beatbox a kytaru. Na albu je ale víc nástrojů, například smyčce. Proč jste se rozhodli instrumentaci rozšířit?

Je tam i piano, které jsme prohnali zesilovačem Fender, smyčcový kvartet z Montpellier, také tamburína a doprovodné vokály. Ale ty zpívám vysokým hlasem já, i když to není znát. Lidé si myslí, že to je žena. Chtěli jsme si vyzkoušet, jestli do naší hudby dokážeme přidat něco navíc. Mohli jsme klasicky přidat další kytaru nebo bicí, ale to by nebylo v souladu s tím, co rádi produkujeme. Pracovali jsme s nástroji jako s doplňkem, který dokreslí obraz.

Teď, když jezdíte na turné, věnujete se pořád buskingu? Stoupnete si občas někam na ulici a začnete hrát?

Máme teď dost organizovaných koncertů, ale já rád hraji na kytaru, kdekoli jsem. Už sice společně s kytarou nevytahuji klobouk a nežádám o peníze, ale když budu čekat na vlak, budu zpívat z celého srdce. A pořád mi bude dělat radost, když se někdo zastaví a bude poslouchat. Ale už to nepotřebuji k tomu, abych měl na jídlo, což byl dřív náš životní styl. Nešlo jen o identitu a budování kariéry, prostě jsme si potřebovali vydělat na jídlo. Teď už na něj máme a jde jen o to, že nás pořád baví dělat hudbu.

Je velký rozdíl hrát na ulici a na pódiu?

Ano. Jsou to extrémy. Ulice je velmi svobodná, nejsou v tom žádná pravidla. Je tam větší prostor pro chybu. Díky tomu člověk i víc zkoumá a improvizuje. Na pódiu je nutná určitá míra dovednosti, člověk má k publiku zodpovědnost. Je to daleko vážnější záležitost, což mi nevadí, ale je důležité si dokázat zachovat úmysl, se kterým člověk začínal.

Busking je emocionálně náročný, snažíte se svou tvorbou maximálně zaujmout lidi, kteří stojí okolo. Je důležité mít stejnou snahu i při koncertech. Není v tom méně radosti, jen je to jiné. Ale ta romantika v tom pořád je, kdyby zmizela, budu dělat něco jiného.