Proč ty skladby vycházejí teprve nyní?

Má to několik důvodů, ale ten hlavní je, že nahrávky byly z mého hlediska zvukově příliš nedokonalé na to, aby mohly vyjít na veřejně šířeném nosiči. Věděl jsem o nich a měl jsem základní představu o tom, co by na případném cédéčku, které by pro mnoho lidí mohlo být zajímavé, mělo být. Nakonec mě inspiroval přítel, skladatel Jiří Toufar, jenž má doma studio, které neustále inovuje. Nedávno dospěl do takové úrovně vybavenosti, že jsem se odvážil u něho udělat pokus a digitálně jsme nahrávky z nejhlubších pater mého archivu zušlechtili. Šum jako znak prošlého času v nich sice zůstal, jinak jsou ale srozumitelné. Pracovali jsme na tom mnoho týdnů.

Máte ve svém archívu ještě hodně nezveřejněných nahrávek?

Berte to jako důvěrnou informaci. Když jsme s Jiřím Toufarem práci na digitalizaci starých nahrávek pro album Tarantule a jiné nevydané songy dokončili, řekl jsem mu, že to ještě není všechno a že budeme za pět let pokračovat. Určitě ještě nějaké nevydané nahrávky ve svém archívu najdu. A myslím si, že by měly vyjít k mým osmdesátinám.

Písně jsou z doby, kdy jste spolupracoval s dnes již zesnulým hudebníkem Petrem Skoumalem. Jak jste se v první polovině šedesátých let setkali?

Začalo to tím, že můj o rok starší přítel, básník Pavel Šrut, byl po vydání své první sbírky básní požádán, aby napsal pro tehdejší Československý rozhlas pohádky. Řekl, že je napíše, ale veršované texty k písničkám, které je doprovodí, napíše jeden strojař. Tím myslel mě. Vystudoval jsem totiž Fakultu strojní ČVUT.

Cosi ho na mé rané tvorbě fascinovalo a svůj nápad v rozhlase prosadil. Já tedy texty napsal, ale neměl jsem čas shánět skladatele, který je zhudební. Šrut pak v rozhlase zjistil, že existuje zajímavý mladý skladatel, který se jmenuje Petr Skoumal. Poslal mu texty a on mi kvůli nim občas volal a diskutovali jsme o nich.

Jan Vodňanský se o politiku stále zajímá.

Jan Vodňanský se o politiku stále zajímá.

FOTO: Petr Horník, Právo

Asi rok jsem ho ale neviděl, pouze jsme si telefonovali. Při těch hovorech působil naprosto suverénním a věcným dojmem, navíc mi řekl, že jeden můj další text, který dostal od Šruta, zhudební a prodá. Měl jsem představu, že je to nějaký dvoumetrový manažer, který má býčí šíji a ostré lokty.

Kdy jste se s ním setkal?

Po roce telefonování jsme si dali schůzku před Klášterní vinárnou na Národní třídě v Praze. Bylo to v podvečer, já tam čekal, kolem proudili lidé, nikdo se ale nezastavoval. Vyhlížel jsem toho dvoumetrového manažera, ale nikdo takový nepřicházel. Teprve když už prošel čas setkání, všiml jsem si, že opodál stojí malý vojáček a zjevně na někoho čeká. Nemyslel jsem si, že to je Skoumal, ale oslovil jsem ho. Byl to on. V té době byl na vojně. Neměl jen dva metry a nebyl to typický byznysman. Setkání to ale bylo zásadní a my se pak začali dál scházet a spolupracovali jsme spolu.

Proč jste vystudoval ČVUT?

Maturoval jsem v roce 1958, což byl úplně nejhorší rok na maturitu. Do prezidentského úřadu totiž nastoupil Antonín Novotný, který se v očích tehdejšího Sovětského svazu prezentoval jako nové koště, které dobře mete. Jeho kádrová msta na nás, děti z buržoazních rodin, byla motivovaná tím, že nechtěl, aby u nás proběhlo takové povstání, jaké bylo v Maďarsku v šestapadesátém.

Začal tedy z gruntu, nešlo jen o maturanty. Vyhazovali se i lidé z fakult, docenti, profesoři a podobně. Z naší třídy se téměř nikdo nedostal na obor, na který chtěl jít. Já měl namířeno na filozofii a historii, na druhém místě jsem měl studium mezinárodního práva. Obdržel jsem ale oficiální papír, na kterém byl seznam škol, na které nesmíme, a na druhé straně byl seznam škol, na které můžeme jít. Vybral jsem si strojní fakultu, na které jsem se setkal s mnoha jinými kádrovými vyvrženci. Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy jsem vystudoval externě až v roce 1973.

Kdo vás přivedl k psaní textů?

Asi Voskovec a Werich. Už od gymnaziálních let jsem byl posedlý jejich tvorbou. Nejenom že jsem sbíral jejich nahrávky a chodil na jejich filmy, ale později jsem chodil i na živá představení Wericha s Horníčkem do pražského Divadla ABC. Kapesné mi stačilo na lístky k stání, ale musel jsem to každý týden mít jako takovou mentální drogu.

V šestnácti letech jsem se, tehdy jako student gymnázia na Vinohradech, rozhodl, že půjdu za Werichem a zeptám se ho, jestli bych mu nemohl nabídnout své vlastní varianty pro jeho improvizované forbíny. Měl jsem nápady na to, jak rozvinout a odpálit pointu.

Jan Vodňanský oslaví v neděli pětasedmdesátiny.

Jan Vodňanský oslaví v neděli pětasedmdesátiny.

FOTO: Petr Horník

To bylo skoro až drzé, nemyslíte?

Já nikdy neměl problém s trémou, takže rozhodnout se pro to nebylo těžké. Zašel jsem za ním po představení, vzal jsem si jednu z jeho knížek, kterou jsem si chtěl nechat podepsat, a pod touto záminkou jsem mu chtěl přednést svůj návrh.

Jak to dopadlo?

Jinak, než jsem předpokládal. Myslel jsem si, že mu polichotí zájem mladého člověka. On ale přidusal v županu, uštvaný a zpocený po představení, podepsal mi knihu a zase odklusal. Žádný návrh jsem mu nedal.

Celý život vás výrazně ovlivňovala a provázela politika. Podepsal jste i Chartu 77. Jak takový akt vlastně probíhal?

Politika a historie mě zajímaly odmalička. Když jsme pak se Skoumalem v devětašedesátém roce dělali pořad S úsměvem idiota, lidé byli nadšení. Začali na nás chodit i ti z oblasti politiky, kteří byli v osmašedesátém ze svých míst vyhozeni. Například Jiří Dienstbier, Petr Pithart, Luboš Dobrovský, Rudolf Stránský junior a další. Spřátelili jsme se s nimi, chodili jsme s nimi na párty a díky těmto vztahům jsem dospěl k podpisu Charty 77.

Podle svého kamaráda, slavného teatrologa Sergeje Machonina, jsem ji podepsal už v březnu, byť jsem ji reálně podepsal až v říjnu. V divadle Ateliér nás totiž v březnu roku 1977 zakázali, protože nás předtím nafilmovali na pohřbu mého profesora Jana Patočky. Svou diplomku na filozofické fakultě jsem konzultoval u něho doma a věděl jsem, že na jeho pohřeb půjdu.

Nevěděl jsem ale, že tam chce jít i Petr Skoumal. Sdělil mi to až den před pohřbem. Sešli jsme se na refíži na Břevnově, přidal se k nám ještě Pavel Landovský, a jakmile jsme vyrazili, nalepil se na nás chlap ve fialových kalhotách a v brčálově zeleném saku. Doslova nám dýchal na krk, a ze všech křovin trčely nejmodernější japonské kamery. Státní bezpečnost si to zkrátka ohlídala. Následně překódovala účast na pohřbu na tajné jednání Charty 77 a bylo po představeních.

Zajímá vás i současná politika?

Zajímá, samozřejmě. A pokud někoho zajímá můj názor, ať přijde na mé představení do pražského Cafeidoscopu, kde svůj pohled na ni v nadsázce zpracovávám. Jestli vás zajímá, koho budu volit, pak TOP 09. Jako prezidenta jsem chtěl knížete Schwarzenberga a za příštího bych chtěl Tomáše Halíka. Je to můj spolužák z filozofie a můj oddávající kněz. Myslím si ale, že do té volby nepůjde. I když říkal, že by to v krajním případě podstoupil.