Proč máte tak rád červený nos?

Hodně lidí se směje, jakmile si člověk nasadí bambulku červeného nosu. Není to ale to hlavní. Rád pořádám čtení a mám zkušenost, že tak pokaždé upoutám pozornost úplně všech. Lidé si hned ukazují: podívej se, on má červený nos. Navíc tím změníte celou atmosféru setkání.

Vyznal jste se, že chystáte knihu o Češích. Proč jste se tak rozhodl?

Předcházel tomu právě Poprask v sýrové uličce. Nakladatel přišel s nápadem vydat knihu příběhů, které by si vybrali sami čtenáři. Dobře, souhlasil jsem a nabídl jsem na stovku textů, které se mohly dát ilustrovat a souborně vydat. Čtenáři mi říkali, že to jsou příběhy, které by mohli prožít i Češi. Už loni jsem vystupoval s Lukášem Hejlíkem a jeho Listováním a poznal jsem tady mnoho lidí. Vytvořil jsem si tajný plán – napsat knihu o Češích, využít příběhy z Česka. Myslím si, že je ve vás určitý druh nebojácnosti a odvahy, který je třeba ukázat.

Kdo byl první Čech, se kterým jste se potkal?

Taxikář, to jsem byl ještě chlapec. Bydleli jsme v malém městě. Byl to syn českých imigrantů. Řada lidí byla z druhé generace vašich imigrantů, kteří k nám předtím přišli. Pamatuju si ještě nápisy jako Česká pekárna. Ty ovlivňovaly moje představy o Čechách.

Co jste si pro sebe objevil o České republice, když jste tu byl poprvé, a co o nás víte při svém devátém pobytu zde?

Byl jsem tu ještě v časech, kdy měla republika velké propojení s Ruskem. Poprvé jsem přijel v roce 1989, v době listopadové revoluce. Lidé byli uzavření do sebe, město bylo smutné a šedivé. A dnes? Lidé se úplně rozsvítili, podobně jako Praha, která připomíná jiná velkoměsta. Budovy jsou opravené, barevné. Je úžasné, jak se vše změnilo. Praha je zcela otevřené město.

Do kontextu české literatury vás hned po listopadu přivedla redaktorka a překladatelka Eva Slámová. Jak na ni vzpomínáte?

Je to má srdeční záležitost. A nejen má. Moje matka byla nemocná, a když jsem se zmínil o Evě, tak jí tekly slzy. Byli jsme nesmírně smutní, když jsme ji ztratili. Byla neobyčejně statečná, báječný přítel a přísný editor. Jakmile přečetla text a řekla, kde je třeba krátit, vždycky jsem ji poslechl a měl jsem ji za to rád. Úžasný člověk.

Vaše poslední kniha je souborem esejů. Jak se rozhodujete, ve kterém žánru budete psát?

Je to věc mého přání a požadavků nakladatelů. Nemyslím jen na prózu, ale mám rád i poezii. Vůbec psaní je pro mě příjemná hra. Přemýšlím o několika tématech i žánrech zároveň. Člověk v duchu píše vlastně neustále. Mozek pracuje, i když spím.

Jak se díváte na hrozby současného světa?

Svět byl vždycky nebezpečný. Před tisíci lety lidé lovili divoká zvířata. To bylo přece také nebezpečné. Celý život je vlastně nebezpečný. Musíme se učit žít. Tak to je.

Do Evropy míří statisíce, milióny imigrantů z Afriky, Turecka, Středního východu. Jaký na to máte názor?

Když se nad tím zamyslím, tak si uvědomuji, že vlastně celá Evropa je produktem imigrace. Před staletími sem dokonce došli Mongolové a snažili se rozšířit svůj stát. To byla také imigrace. Američtí indiáni nám přece také mohli říci: vy jste imigranti, teroristé. Takto to jde celou historií.

Jaké je podle vás řešení této situace?

Historie se pohybuje v určitých vlnách. Zamysleme se nad tím, jak vypadala Evropa před padesáti lety a jak vypadala ještě před dalšími padesáti lety. Co všechno prožila a přežila. I moje země s tím má nyní velký problém, až je to bláznivé. A přiznám se, že když zvítězí Donald Trump, tak emigruju do České republiky.