Věnovala jste se hudbě už předtím, než jste se na konci osmdesátých let přestěhovala z Brazílie do Nizozemska?

Vyrůstala jsem v rodině plné muzikantů. Maminka zpívala, táta hrál na perkuse, strýček hrál na saxofon. Ale profesí se mi hudba stala až v Nizozemsku. Začalo to v Rotterdamu na konzervatoři Codarts, kde mají obor world music. Na něm jsem potkala bubeníka Stefana Krugera. Pozval mě do své tehdejší kapely, kde byl i Stefan Schmid. Oba měli blízko k jazzu a skrz něj i k brazilské hudbě.

Vy jste se do Nizozemska přestěhovala za manželem. Byla hudba způsob, jak si s sebou vzít kousek domova?

Šla jsem tehdy za láskou. Ale máte pravdu, když jsem přijela do Evropy, hodně se mi po vlasti stýskalo. Vlastně mi pořád chybí. Všechny vzpomínky jsem tehdy zhmotnila v hudbě. Zpívat písně, které mi připomínaly domov, pro mě byl způsob, jak přežít.

Dnes hudbu hrajete ve světě. Kde ji nejlépe přijímají?

Brazilskou hudbu mají lidé rádi po celém světě, ovšem nikoli kvůli mně, ale díky jiným, kteří ji proslavili už dřív. Už ve čtyřicátých letech minulého století se o to zasloužila zpěvačka Carmen Miranda, která žila v Americe a zpívala sambu. Dalším důležitým člověkem byl Tom Jobim, jenž v Americe spustil šílenství bosa-novy. Samba i bosa-nova jsou v brazilské hudbě velmi důležité žánry.

Vy brazilskou hudbu nehrajete v tradičních podobách, ale kombinujete ji s elektronikou a dalšími vlivy. O kapele Zuco 103 se říká, že je zakladatelkou žánru brazilectro. Bylo vaším záměrem přijít s něčím novátorským?

To je legrační. Název brazilelectro vymyslel Stefan Schmid, ale ten žánr nikdy nebyl jen naší doménou. Podobných kapel vzniklo několik, jen jsme je neznali. Stefan takto pojmenoval píseň na prvním albu a ten termín se ujal. Ale abych se vrátila k otázce – Stefan Kruger je jazzový bubeník, já brazilská zpěvačka a Stefan Schmidt pianista naprosto zamilovaný do elektroniky. Když jsme se potkali, jenom jsme dali dohromady to, co jsme měli.

Jak vzpomínáte na začátky kapely?

Nikomu jsme se nelíbili, neměli jsme žádnou práci. Pomohlo, až když jeden dýdžej vzal naše demonahrávky na večírky v Americe. Tam se naše hudba líbila. Než jsme se stačili vzpamatovat, měli jsme nabídky na smlouvu od jednoho belgického a několika amerických vydavatelství. V Nizozemsku o nás ale nebylo dlouho slyšet. Tam nás začali brát vážně, až když vyšel krásný článek v magazínu Billboard. Nepřekvapuje mě to, lidé si musí na novinky vždy zvykat. Když v Brazílii poprvé začali muzikanti experimentovat s elektrickou kytarou, lidé vycházeli na protest do ulic.

Většina vašich písní je v portugalštině. O čem zpíváte?

Lidé na celém světě mají stejné problémy. Jsou smutní, někdo jim chybí, milují se, nejsou spokojeni s tím, jak se zachází se ženami. Zpívám i o tom, jak bohatí lidé zacházejí s těmi, kteří pro ně tvrdě pracují. Také zpívám o korupci, která je v Brazílii silná jako všude ve světě, nebo o počasí, které se proměňuje. Zajímavé je, že jsem to všechno původně zpívala o Brazílii, ale teď cítím, že v Nizozemsku je to stejně platné.

Letos jste vydali album Etno Chic. Jeho nahrání předcházela pětiletá pauza. Co se stalo?

Už jsme spolu byli příliš dlouho. Nemohli jsme se ani vidět. Bylo to vlastně legrační. Známý o nás natáčel dokument a dokončoval ho ve fázi, kdy kapela končila. Zaznamenával nás deset let až do chvíle, kdy už jsme spolu nemohli hrát. Ne že bychom se nenáviděli, ale už jsme spolu nechtěli pracovat. Když jsme dokončili ten dokument, odešla jsem z kapely a kluky dlouho neviděla.

Jakou inspiraci vám dlouhá koncertní pauza pro nové album přinesla?

V mém životě se toho dělo moc. Mnoho smutných věcí. Někdo z velmi hloupého důvodu zabil mého synovce, na mé rodné město přišly silné deště, které zabily hodně lidí, a peníze na pomoc postiženým pak ukradl starosta a utekl s nimi. To všechno jsem měla později na mysli, když jsem psala nové písně.

To jsou smutná témata.

Když jsem texty ukázala rodině, tak mi vyčetla, že jsou negativní a že taková nejsem. Přepracovala jsem je. Temné momenty zůstaly, ale přidala jsem naději. Těším se, až nové písně zahrajeme v Praze. Věnujeme jim velkou část koncertu. Pamatuji si minulý koncert u vás, na kterém jsem sice nikomu nerozuměla ani slovo, ale byla nádherná atmosféra.