Co předcházelo vzniku skupiny?

Zpívala jsem s groovepopovou skupinou Madfinger, ale toužila jsem se vydat trochu jiným směrem. Zároveň jsem chodila na Vyšší odbornou školu Jaroslava Ježka, kde jsem se seznámila s řadou zajímavých, invenčních a v mém životě nových lidí. Byla to silná inspirace a já pochopila, že jakási setrvačnost, kterou jsem ve svém přístupu k hudbě tehdy cítila, nesmí pokračovat.

Do toho jsem potkala skvělou ženskou, etablovanou hudební manažerku Danu Skalovou. Brzy jsme se velmi spřátelily a právě ona mě přesvědčila, abych se ničeho nebála a vydala se na novou cestu co nejdříve. Namotivovala mě a já to začala řešit. Zahájila jsem spolupráci s kabaretem Červená fedma, za kterým stál můj bratr, a oslovila jsem ke spolupráci spolužáka Viliama Béreše. Hudebně i lidsky jsme si od začátku rozuměli, a tak vzniklo Lanugo.

V čem pro vás bylo nové?

Předtím jsem se dlouho věnovala jazzu, funku a soulu, obecně vzato hudbě postavené na černošských základech. Cítila jsem, že potřebuji nějakou změnu. Začínala jsem poslouchat severskou muziku, například Björk nebo Sigur Rós, bavili mě britští Radiohead a ten jazz mi z toho začal mizet. Zároveň jsem chtěla dělat muziku, která je čistá, prostá, jednoduchá a obyčejná, ve které je dost prostoru pro komunikaci mezi muzikanty a i ticho v ní hraje.

Slovo lanugo je ve svém původním významu ochrana novorozence. Souvisí to s vaším hudebním smýšlením?

S naší představou o hudbě souvisí úzce. Když je mimino v lůně, má jakousi srst, působí jako slupka ovoce. Když dozraje, srst opadá. Je to období dětské čistoty, nevědomosti a nezkaženosti. A taková se snaží být i naše hudba.

Není jakkoli stylově ohraničená. Proč?

Protože jsme svobodní. Chceme skládat, nahrávat a hrát písně, které nás baví, líbí se nám a zároveň třeba boří hranice. Záměrně se nenecháváme svazovat, snažíme se dělat věci trochu jinak. Není to proto, abychom byli výstřední, ale protože to tak cítíme.

Má to také odvrácenou stranu?

Má. Některým lidem trvá mnohem déle, než naši muziku přijmou, prokoušou se jí a pochopí. Setkala jsem se i s tím, že to na někoho z naší strany působilo trochu namyšleně. Mrzí mě to, protože takoví nejsme. Nevidíme jen důvod být na hudební scéně a dělat věci stejně jako ostatní.

Měli jste někdy nějaké ambice?

Naší největší ambicí bylo dělat si to po svém. Ale pokud máte na mysli ambice týkající se oslovování hudbou, ty jsme samozřejmě měli. Jsme však složití lidé, kteří proto dělají pop trochu jinak. A baví nás, že jsme neuchopitelní a že nás lidé špatně popisují, protože je to náš věrný odraz.

Ti, kteří naši muziku pochopí a přijmou, jsou pro nás skvělí lidé, fanoušci na život a na smrt. Nevyměnila bych je ani za tisíc nadšeně ječících fandů, kteří by ale nevěděli, která bije. Z toho vyplývá, že i když ambice oslovit co nejvíce lidí máme, náš vkus nám káže svou vlastní cestu. Náš vkus je asi naším diktátorem.

Vaše skladby na mě působí jako model hudební krásy. Mohla byste mi popsat, jak ji vnímáte vy?

Vnímám ji od chvíle, kdy vzniká. Jsou to kouzelné momenty hudební i mezilidské chemie, které vycházejí z bezčasí a přecházejí do momentu, kdy se rozvinou právě v tu krásu. Když zpívám, má existence je kdesi mezi nebem a zemí a já často vůbec nevnímám konkrétní časoprostor.

Jindy ale jsem zase tady a teď a užívám si kouzelných věcí, které se v naší hudbě dějí. Naše krása vychází ze vzájemného autorského respektu. Snažíme se písničky neznásilňovat, nikdo se v nich neprosazuje na úkor druhých, nikdo v nich nevyčnívá.

Jste výborná zpěvačka. Dostala jste už nabídku podílet se na nějakém komerčně více nadějném projektu?

Jednorázově ano, ale nikdy nešlo o nic dlouhodobého. Vysvětluju si to tím, že o sobě stále dost pochybuju a současně jsem velmi tvrdohlavá. Producenti to u mě kvůli tomu možná ani nezkoušejí, protože si myslí, že bych do ničeho komerčně ambiciózního nešla.

Navíc je podle mě bláhové si myslet, že příležitost přijde sama. Je to přesně naopak. A tak se vracím k nedávno zesnulé Daně Skalové, která mě přesvědčila, že není čas otálet, že když něco chci, musím za tím jít sama. A pro mě je Lanugo tím nejlepším, co z její rady kdy mohlo vzejít.