Článek
Na scéně nepůsobíte příliš dlouho. Jak jste se na ní vlastně objevil?
Někdy na konci střední školy jsem přinesl své básničky Kubovi Rybovi ze skupiny Rybičky 48.
Vznikaly ve chvílích, kdy jsem se potřeboval takříkajíc vypsat. Zeptal jsem se ho, jestli by se mu nehodily. On si je přečetl a řekl mi, že tyhle texty musím zpívat já. Dodal, abych si koupil kytaru a naučil se na ni hrát. To jsem udělal a kvůli tomu jsem pak odmaturoval až na druhý pokus.
Vzalo mě to tak, že jsem se hraní a skládání začal věnovat. Za čas jsem měl hromadu písniček, a tak jsem se postavil na pódium a začal je zpívat lidem.
Měl jste hned na začátku nějaké ambice?
Měl jsem touhu zpívat své texty lidem. Byla a je to pro mě psychoterapie, protože u mě platí, že jakmile mám zážitek nebo osobní problém, potřebuju ho sdílet.
Všichni lidé v publiku jsou pro mě pomoc. Když se z problémů, které jsou v textech, vyzpívám a vyhraju, je mi dobře.
Mimo jiné zpíváte i o vztazích a jejich koncích. Necítíte, že je to klišé?
Ano, máte pravdu, je to klišé. Já o tom ale v tu chvíli zpívat chtěl a klišé to pro mě nebylo. Když takové písničky zpívám dnes, vnímám je jako tenkrát, v hlavě ten příběh prožívám.
Která z rozchodových písniček je pro vás zásadní?
Nikola. Je o tom, že skončil vztah, ale svět se nezboří, protože přijde někdo jiný. Její poselství je pozitivní. Ani slovo v ní není lež. V jiných písních si třeba něco vymyslím, používám autorskou licenci, ale v Nikole je všechno pravda. Skutečně nám po rozchodu začalo hořet v bytě, opravdu jsem se opil a opravdu jsem jí nebyl schopen říct, že to zvládám.
Na albu je i písnička Tančím, která je o tom, jak vás ta činnost nabíjí. Jste tanečník?
Byl jsem, ale před pěti měsíci jsem s aktivním tancováním skončil. Byla to pro mě také terapie. Pořád mám ale tanec rád. Když mám čas, jezdím se dívat na soutěže, kde si sednu, tleskám výkonům tanečníků a jsem spokojený. Hrozně se mi líbí, když se někdo umí vyjadřovat pohybem, když spontánně reaguje na hudbu, která zrovna hraje.
Místo tance se nyní ale věnujete hudbě.
Přesně tak, cítím se být písničkářem. Je to mé rozhodnutí.
Na vaší desce je i písnička Bůh. Věříte v něj?
Nejsem věřící, ačkoli má rodina k tomu má blízko. Nevěřím v boha, ale věřím bohu. A věřím tomu, že ho každý jednou zavolá, i nevěřící člověk. Chovám k otázkám víry obrovskou úctu.
U nás v Kutné Hoře je nádherný chrám sv. Barbory a vždycky, když do něho vstoupím, naprosto věřící lidi chápu. Je v něm úžasná energie, všechno tam na mě v tom nejlepším smyslu slova doléhá. Možná jednou najdu k víře cestu, zatím ji ale hledám.
Je vám devětadvacet let. Už jste boha zavolal?
Několikrát za život. Mám rád příběh člověka, který jezdil truckem po Evropě a jednou od něho ztratil klíče. Všichni jeho kamarádi je hledali, pomáhali mu, leč marně. Po třech hodinách hledání ten člověk vzhlédl k nebi, sepnul ruce a pronesl k bohu, že jestli opravdu existuje, ať mu pomůže klíče najít. Pak sáhl do kapsy a ony tam byly. Přijde mi to naivní a hloupé, přitom naprosto uvěřitelné a vzorové. Ten člověk pak celý život říkal, že nebýt boha, ty klíče by nenašel.
V písničce Bůh zpíváte o bolestech světa. Vnímáte je?
Velmi mě zajímají politika, historie, společnost i vztahy mezi lidmi a velmi mě trápí, když slyším nebo vím, že něco není v pořádku, že někdo trpí. Když jezdíme s kapelou Rybičky 48 na koncerty, často se naše debaty na téma stavu světa stávají až filozofickými. Pro lidi zvenčí by to asi bylo nepochopitelné.
Žijete v Kutné Hoře. Je to dobré místo pro písničkáře?
Je to skvělé místo, v jiném městě bych žít nechtěl. Máme tam spoustu hospod, kde to žije, ale když vyjdete za náměstí, je klid, a navíc se můžete pohybovat mezi spoustou památek.
Jak jste přišel k přezdívce Pekař?
Na jedné párty, kde jsem se poznal s Kubou Rybou. Doma jsem měl jen jediné čisté oblečení, bílé kalhoty a bílou košili. Navlékl jsem je na sebe, jel na tu párty, a když jsem se seznámil s Kubou, podíval se na mě a řekl, že budu asi Pekař.
Když jsme se pak opili, sehnal kupu mouky, posypal mě jí, zalil vodou a koukal, jak těsto kyne. Od té doby jsem Pekař. I máma mi tak říká.