RECENZE: V Holobytu Trchové je až překvapivě útulno

Jako dlouhá pevná nit se skladbami, které Martina Trchová už delší dobu nechávala zrát na koncertech, vine téma vztahu člověka a míst důležitých pro jeho zázemí. Zpěvačka (na kytaru už se Martina Trchová na koncertech doprovází spíš jen výjimečně) v nich vypráví příběhy zasazené do kulis omšelých pražských čtvrtí, jako jsou Holešovice či Letná, s jejich pavlačemi, dvorky, ale i kavárničkami.

Dvanáct písniček ani na chvíli nenudí proměňujícími se barvami. Doprovod jazzové kytary, kontrabasu a bicích s občasnými vstupy dechů či francouzsky šansonového akordeonu (skvělí Bharata Rajnošek a Mário Bihári) uvolňují možnosti. Posouvají hranice a dovolují zpěvačce měnit polohy od úvodní skladby, ve které téměř rapuje, přes romanticky a zamyšleně táhlé tóny, komorně tichou intimitu setmělého baru až po hospodskou rozpustilost. Někde, jako třeba v rozverné písničce Holešovické paničky, se to podaří v i rámci jediné skladby.

Album až rozmarně rozhazuje produkčně-aranžérské nápady: i znalce předchozích autorčiných alb zřejmě překvapí nečekaný elektronický samplovaný rytmus v titulní skladbě. A spolu s pestrými hudebními motivy jde i přesvědčivé pěvecké podání. Přirozeně pak může vyznít i natolik otřepaný verš, jako je „tělo/odletělo“, kdysi dávno už použitý kapelou Dr. Max.

Zatímco slovo „holobyt“ z názvu působí smutně a negativně, nová nahrávka Martiny Trchové je naopak příjemně milá, vstřícná a pozitivní. To nakonec možná bude její jediný „problém“. Vyžaduje totiž posluchače s otevřenou myslí, ochotné o obsahu přemýšlet, a nikoli se jen nechat pasivně bavit. A těch, jak známo, nikdy nebyla většina.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: