Proč jste se rozhodl přece jen ještě v téměř osmdesátce postavit za kameru?

Ono to s tím odchodem do penze nebylo tak úplně vážně myšleno. Ano, těsně před tím, než jsme začali točit Jimmyho tančírnu, při níž jsem s početným hereckým štábem měl strávit – a také strávil – sedm týdnů na bažinatém irském venkově, řekl jsem, že už nechci takové věci prožívat. Ale když jsme se vrátili domů, a život se zklidnil, pamatuji si, jak jsem řekl svému scenáristovi Paulovi Lavertymu, že je ještě hodně příběhů, které bych chtěl vyprávět. A i když Daniel Blake je mnohem intimnější, neznamená to, že by jeho téma bylo méně vzrušující.

Kdo je tedy váš Daniel Blake?

Je to dobrý řemeslník, který celý život dobře pracoval, ale najednou se dostal do situace, kdy ovdověl, a navíc sám prodělal infarkt. Lékař mu zakázal návrat do práce, má před sebou v lepším případě dlouhou rekonvalescenci, musí si jít zažádat o sociální podporu. Tím okamžikem se dostává do styku se všemi dotazníky, žádostmi, zkrátka s celou byrokracií. Film ukazuje jeho vůli se z toho kolotoče navzdory všem obtížím dostat a posunout se do kategorie práceschopného.

Přenést do filmu téma byrokracie tak, aby bylo divácky atraktivní, je pořádně tvrdý oříšek – jakou jste volil cestu, z čeho jste vycházel?

Především jsem vycházel z toho, že se každý z nás někdy – a ne jednou – s tímto fenoménem setkal a setkává. Je to příběh o (ne)fungování systému a víte, že když se do onoho kolotoče byrokratických nařízení, postupů, dotazníků a nesmyslných otázek dostanete, nemůžete vlastně často ani pochopit, kolik je v tom doslova otřesné hlouposti, která by byla schopná člověka připravit o rozum. V důsledku je to ale vlastně skoro až překvapivě prostředí, v němž je zdroj množství černého humoru.

Jak jste hledal představitele hlavní role?

Chtěl jsem herce, který co nejpřesvědčivěji vystihne postavu obyčejného člověka. Člověka, který je zvyklý každé ráno vstát, jít do práce, pracovat vedle svých kolegů, sdílet s nimi vtipy i odpovědnost. Takhle jde jeho život, dokud neonemocní. Pak se dostane do úplně jiné situace, na kterou není zvyklý, a neumí se v ní orientovat už proto, že nechápe, že by takové nesmysly, jakým je vystaven, mohl někdo vůbec myslet vážně.

Chtěl jsem tedy herce schopného velmi citlivě vyjádřit i velmi drobné stínování postavy, nešlo mi o karikaturu dělníka, jak to známe z mnoha rolí obyčejných lidí.

A právě takový cit pro nuance má Dave Johns, humorista a herec v jednom.