George Miller a jeho tým, který posuzoval hlavní soutěž, už mají v této chvíli o vítězi jasno, ale nebylo to zřejmě snadné rozhodování. Letošní ročník nabídl kolekci z velké části vyrovnanou, úroveň většiny filmů plně odpovídala prestiži canneského festivalu, nicméně objevitelský zážitek, za jaký dostaly v minulých desetiletích Zlatou palmu filmy jako Pulp Fiction – Historky z podsvětí, Prolomit vlny, Bílá stuha nebo Život Adele, se nenašel. A organizátoři doufají, že na příští, jubilejní 70. ročník, někdo z filmařů takový přiveze.

Přitom laureátů canneských cen letos nesoutěžilo málo. Pedro Almodóvar, Ken Loach, Jim Jarmusch, bratři Dardennové či Christian Mungiu ve svých novinkách v naprosté většině neklesli pod svou vysokou úroveň, ale málo platné, od všech už jsme viděli silnější filmy. A z těch méně slavných tvůrců mnozí zaujali jen tu část publika, která preferuje dlouhé, pomalu vyprávěné filmy s tématy spíše odtažitými, než aby se s nimi diváci snadno ztotožnili.

Zaujaly zejména herecké výkony

Mnohé filmy zdobily především herecké výkony, je vidět, že v naprosté většině jde v canneském výběru o tvůrce, kteří mohou obsadit ty nejlepší herce, na které si pro tu či onu konkrétní roli pomyslí, a ještě s nimi dokážou skvěle pracovat.

Za ženský herecký výkon by mohla být oceněna stejně tak hvězda Kristen Stewartová z jinak velmi obtížně stravitelného filmu Oliviera Assayase Personal Shopper (Osobní nákupčí) jako německá herečka Sandra Hüllerová z kritiky velmi ceněného snímku Toni Erdmannová o ženě, která až vlivem okolností pochopí, že kariéra není v životě všechno.

Dech se tají při pohledu na výkon Almodóvarových nových múz Emmy Suárezové a Adriany Ugarteové, ale vynikající výkon podala i Ruth Negga v citlivém filmu na téma rasismu Loving či Sasha Laneová ve snímku britské režisérky Andrey Armoldové American Honey (Americký med) o skupině mladých ztracenců. O Marion Cotillardové či Isabelle Huppertové nemluvě… Jenže festivalové ceny dostávají – snad jako uznání a „startovné“ ke hvězdám – už řadu let spíše méně známé herečky a herci.

Stejné je to i s mužskými hereckými výkony, počínaje vynikajícím Joelem Edgertonem ve filmu Loving přes Adama Drivera v Patersonovi a Davea Johnse v Loachově Já, Daniel Blake až k Vincentu Casselovi ve snímku It’s Only The End of The World (Je to jen konec světa).

Celkově lze říci, že letošní hlavní soutěž se trochu méně než jindy věnovala sociální a politické problematice – Ken Loach ve filmu Já, Daniel Blake, samozřejmě ano, ale například belgičtí bratři Dardennové skoro překvapili filmem Neznámá dívka o lékařce, která po pracovní době neotevře na zvonění u dveří – a je z toho dvouhodinové drama výčitek svědomí a hledání identity mrtvé ženy, která stála marně u jejích dveří.

Rodinné vazby a osobní problémy převažovaly, a i když o zábavu respektive humor byla tradiční festivalová nouze, probleskl přece jen alespoň v několika filmech, a v německé Toni Erdmannové dokonce tak výrazně, že se až chtělo zvolat Styďte se všichni někdejší vládci komedií a nadhledu, když vám dá na frak zrovna Německo!

Hlavní soutěž samozřejmě není to jediné, co se v Cannes promítá, ale ukazuje to trendy v té části kinematografie, jíž už jsme si zvykli říkat festivalová, protože v běžné distribuci se sice tyto filmy objevují, ale mnoho šancí u diváků nemají.

Ty mají spíše očekávané hity, které v Cannes nikdy nechybí a které reprezentuje sekce nazvaná šalamounsky Soutěž – Mimo soutěž. Letos jsme v ní viděli například Spielbergova Obra Dobra, Allenovo Café Society (Allen ostatně už dávno tvrdí, že film není sportovní utkání, aby se soutěžilo, a proto své filmy uvádí vždy jen v této speciální sekci), Fosterové Hru peněz, Boxera s Robertem De Nirem či thriller Správní chlapi, v němž soukromý detektiv Holland March (Ryan Gosling) a nájemný ranař Jackson Healy (Russell Crowe) hledají pohřešovanou dívku. Tyto filmy vesměs přijdou i do českých kin, z těch ostatních jen některé, ale stojí za to si je v programech kin vyhledat.