Hlavní obsah

Britský zpěvák Mika: Je důležité nestát se obětí módních vln

Právo, Šárka Hellerová

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Loni v létě zakončoval britský popový zpěvák Mika festival Colours of Ostrava a přes průtrž mračen se mu podařilo publikum dostat do barevných kulis svého melodického světa. 25. května Mika poprvé vystoupí v Praze. Koncert se koná ve Fóru Karlín. Debutoval v roce 2007 albem Life in Cartoon Motion, loni vydal čtvrtou studiovou desku No Place In Heaven.

Foto: Universal Music

Mika se narodil v Libanonu.

Článek

Váš koncert na Colours of Ostrava šířil skvělou náladu. Jak na něj vzpomínáte?

To mě těší. Já to měl podobně, povedl se. Nevěděl jsem, co mám čekat. Není nic děsivějšího než stát ve městě, kde jste nikdy nekoncertoval, před vstupem na pódium na jeho kraji. Víte, že je tam venku přes třicet tisíc lidí, které jste nikdy v životě nepotkal. Pak na pódium vběhnete a řeknete, že všem ukážete, co jste zač. A v Ostravě vznikla neuvěřitelná energie.

Jak se cítíte ve chvíli, kdy slézáte z pódia?

Představuji si, že podobný pocit mají boxeři po zápase. Ale také se, věřte nebo ne, cítím o něco lehčí. Není to únava, kdy cítíte tíhu. Na pódiu si mohu vyčistit hlavu.

Zajímavá je na tom jedna věc. V dětství člověk zažívá strach, jako já před koncertem, pořád. Procházíte mnoha situacemi, které vás děsí. Když vyrosteme, začneme se takovým situacím vyhýbat. Já se tomu ale při svém povolání nevyhnu a vlastně si myslím, že to je dobře. I ve třiceti dvou letech se má člověk takovým výzvám vystavovat.

V souvislosti s vaší hudbou často zaznívá slovo radost. Ale vaše písně nejsou zdaleka jen veselé. Skládáte hudbu lidem pro radost, nebo je to jedno z největších klišé kolem vaší tvorby?

Myslím, že ji tvořím tak, abych se v životě sám cítil lépe. Abych všechno zpracoval a i ty nejbolestnější a nejkrutější věci přetvořil do písně, otočil je a staly se tak snesitelnější. To je v podstatě můj mechanismus psaní.

Nepatřím nikam a mám z toho radost

Dělám to dost sobecky. Ale rád si hraji s kontrastem, v něm to všechno je. Když si vezmete například všechny ty lidi na festivalu Colours of Ostrava, rozeskákat se mi je podařilo jen díky tomu, že je v mé hudbě i temnota. Kdyby v ní byla jen radost, bylo by vám z toho zle. Je to směs světla a tmy a to je všem bližší. Pak i víc tancují.

Mám teď pocit, že časté přirovnávání k Petru Panovi, který žije ve vlastním světě, vám asi nebude připadat dobré.

Já to s radostí ignoruji. Je to bláznivé.

Loni jste vydal album No Place In Heaven a všude se psalo, že je dospělejší. Vy to tak cítíte?

Ne. Vůbec. Ale pokud to takhle vypadá, když vyrostete, to je bezva. Řekl bych, že to je na půl cesty. Řekněme to tak, že mám stále vlastní verzi popu. Je to legrační, protože vůbec nedělám extra komerční hudbu. Je ale hodně melodická a díky tomu i přístupnější. Ale dávejte si na podobné názory pozor, s dobrým psaním vám nepomůžou.

Dnes je v pop-music běžné, že interpreti mají malou armádu lidí, kteří pro ně vymýšlejí písně. Také spolupracujete s profesionálními autory?

Ano, i já mám lidi, se kterými spolupracuji, ale v podstatě každou píseň začínám psát sám u piana. Někoho dalšího si obvykle přizvu až ve chvíli, kdy mám konkrétní nápad. Je to staromódní, intimní proces psaní. Nepracuji tak, jak je dnes časté, tedy že rozešlu vzkaz, že pracuji na desce, ať mi všichni pošlou své nejlepší písně.

To je trochu nebezpečné, protože pak zní všechna alba skoro stejně. Na to musí být umělci opatrní. Navíc píseň, která by v podání Beyoncé byla obrovský hit, nemusí třeba u Kylie Minogue fungovat. Spíš než o konkrétní píseň jde vždy o interpreta, který ji zpívá.

V jednom francouzském rozhovoru jste řekl, že vám chuť riskovat dal otec. Jak?

Nevím, ale četl jsem to také. Někdy nemám ponětí, kdo ty články píše. Ale směju se tomu. Nepamatuji si, že bych o něčem podobném s někým mluvil. I táta se mě ptal, co to mělo znamenat.

Narodil jste se v Bejrútu, z Libanonu pocházela rodina vaší matky. Ovlivnila vás ta země, ve které jste žil pouhý rok po narození?

Sice jsem se tam opravdu v podstatě jen narodil, ale díky rodinnému odkazu je v mém životě stále přítomná. Ať koncertuji kdekoli, pokaždé se v publiku objeví někdo s libanonskou vlajkou. Často jsou to mladí lidé, kteří tam nejspíš také nikdy nežili. Libanonská mytologie se objevuje všude ve světě. V Libanonu žilo vždy mnoho imigrantů, ale zároveň bylo mnoho Libanonců válkou vytlačeno do světa. Ta identita koexistuje s další národností všech těch lidí. Lidé často nerozumí tomu, že můžete být klidně Angličanem nebo třeba Francouzem, zároveň Libanoncem, a být na obojí velmi hrdý.

Je tento odkaz přítomen i ve vaší hudbě?

Rozhodně, a řeknu vám proč. Má hudba nezní ani náznakem libanonsky, v tom to není. Vůbec ale nezní jako by náležela k jednomu místu. Náleží jen sama sobě. Celý můj estetický svět náleží sám sobě. Nenáležím ke Spojenému království ani k jakékoli jiné zemi. Nepatřím nikam a mám z toho radost.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám