Muž neodolatelného šarmu, gentleman, který zahájil setkání s novináři tím, že všem dámám za stolem osobně nalil minerálku a moderátorku dvorně políbil, mimo jiné řekl, že nepřipadá v úvahu, aby se Donald Trump stal prezidentem USA.

„Nestane se to, protože strach nemůže být tím, co pohání naši zemi,“ řekl doslova Clooney. „Je to mediální hra a vlastně je jednoduchá: čtyřiadvacet hodin nepřetržitých zpráv neznamená, že jich máte víc, ale že jen častěji opakujete stále totéž.“

Sociální tematika a britský režisér Ken Loach jsou spojené nádoby již bezmála půl století – od filmu Kes z roku 1969 až k nejnovějšímu Já, Daniel Blake, který je jeho již třináctým soutěžním filmem na canneském festivalu. Zlatou palmu má za Vítr se zvedá, diváky asi nejvíc potěšil komediálně laděnými snímky Hledá se Eric a Andělský podíl.

Tentokrát se však letošní osmdesátník do sociálních problémů položil až příliš velkou vahou a nahromadil jich víc, než člověk stačí unést, aniž by se zastyděl za to, že má kde bydlet a co jíst.

Film Já, Daniel Blake přivádí na scénu nemocného vdovce v letech, který pak dvě filmové hodiny zoufale zápolí s úřady, cynismem sociálních služeb, světem počítačů a nekonečných dotazníků ve snaze přežít.

K němu Loach přidal osamělou mladou matku s dvěma dětmi, která je okolnostmi donucena sáhnout až ke krajnímu řešení v podobě prostituce.

Loach film velmi dobře obsadil, Dave Johns i Hayley Squiresová jsou přesvědčiví, ale chybí alespoň stopa humoru, který tentokrát nahradil spíše patos.