Píšete pro děti, dospívající i dospělé. Komu byste doporučila povídky ze své sbírky?

Pro koho vlastně píšu? Vím jen, že dostávám nápady a z nápadů vznikají texty. Psaní mi vždycky šlo snadno a příběhy jsem si vymýšlela už jako malá. Kdo má rád pouze příběhy s napínavou vnější zápletkou, detektivní záhady a podobně, tomu možná moje knihy nebudou připadat moc zajímavé.

Mé hlavní postavy jsou často dost introvertní, což znamená mnoho vnitřních monologů, snění a fantazie. Jejich sny často narážejí na skutečnost, například když se setkají s lidmi, o kterých si vytvoří nesprávnou představu. Z těchto střetů fantazie a skutečnosti často vyvstává jakýsi typický, trochu tragikomický humor.

Kde nacházíte pro povídky inspiraci?

Povídky v české antologii vznikaly v letech 1984 až 2001. Nevzpomínám si přesně, odkud přicházela inspirace, ale jsou to pozorování z mého života a života mých přátel, která dál rozvíjím, upravuji a přesouvám do jiných prostředí. Někdy využívám i motivy z rádia nebo televize. Jen opravdu výjimečně jde o čistou autobiografii.

Působíte jako osobní kouč a já mám pocit, že i vaše povídky působí trochu psychoterapeuticky, že v nich často hledáte kořeny nejrůznějších složitých situací, ve kterých se ocitáme. Vnímáte tuto souvislost také?

Psychologie mě zajímá. Myslím si, že většina věcí, které děláme, má své příčiny a že když se člověk podívá trochu důkladněji na sebe i na ostatní, usnadní mu to vztahy i život: proč děláme to, co děláme?

Ale všechno se pochopit nedá, žijeme zároveň závratnou záhadu: záhadu života. Doufám, že i tuto závrať se mi ve svých textech podařilo zachytit.

Jako zenový kouč pracuji už skoro devět let. Znamená to, že poskytuji lidem podpůrné rozhovory. Mám také nástavbové vzdělání v existenciálním koučinku.

Neznamená to však, že bych byla terapeutka. K tomu je ve Švédsku potřeba speciální dlouhý vzdělávací kurz, který jsem neabsolvovala. Povídám si tedy s lidmi. Samozřejmě však nepoužívám jejich vyprávění při psaní, to by bylo neetické.

Jak vnímáte vztah mezi tvorbou a terapií?

Sama jsem podstoupila spoustu terapií, měla jsem dost složité dětství a dospívání. Tvorba však pro mě není autoterapií. Aby se člověk dokázal podívat na nejbolestnější věci, které si v sobě nese, potřebuje podporu někoho druhého. Ale samozřejmě je v mých povídkách i tento rys, tedy skrytá výzva čtenáři, aby se pokusil pochopit sám sebe, aby sám sebe neopustil. Texty koneckonců často krouží kolem tématu identity.

V povídkách popisujete různá hnutí mysli, která si často ani neuvědomujeme, protože je zažíváme ve vypjatých situacích anebo si je nechceme připouštět. Jak se vám podařilo vylíčit tyto momenty tak přesvědčivě?

Jak jsem řekla, hrozně ráda nacházím příčiny jevů a jejich souvislosti. Myslím, že právě to mi pomohlo přežít a také dívat se s jistým pochopením na to, čemu se říkává neúspěch.

Řada textů pojednává o různých mezních situacích: o dospívání, mateřství, coming outu nebo třeba o ztrátě iluzí… Proč vám právě tyto okamžiky připadají tak zajímavé?

Protože jsou! Právě takové situace jsou pro nás výzvou, musíme se podívat na sebe i na svět novým způsobem, abychom se někam posunuli a abychom přežili.