RECENZE: Petr Kofroň si s Andreou Chénierem rozumí

Milostný příběh zasazený do dramatické doby Velké francouzské revoluce je přitom co do zdařilého libreta i hudebních kvalit vděčným dílem. Klade ovšem na interprety velké nároky.

Svěřit režii Michalu Dočekalovi se zdálo jako dobrý tah. Od zkušeného činoherního tvůrce velkých jevištních pláten na scénách Národního divadla se čekalo zásadnější koncepční gesto než povšechná historizující freska, která se navíc v prvních dvou dějstvích rozpadá do řady vzájemně nespojitých akcí; kouzlení se scénou ani poměrně ilustrativní práce se sólisty, baletem i sborem do podoby „živých obrazů“ také nic nového nepřináší. Ve druhé polovině už se režii daří o něco lépe, je to ale zejména díky přesvědčivým výkonům sólistů. Avizovaný současný přesah revoluční fresky zůstal spíše v oblasti snů.

Zážitkem je ale Giordanova hudba, s níž si Petr Kofroň velmi dobře rozumí, umně pracuje s její barevností, dramatismem, dynamikou, udržuje diváky v napětí prudkými kontrasty zvukově až okázalých ploch a vzápětí dramaticky vyostřeného piana.

Citlivě propojuje orchestr se zpěváky v působivý celek. Patrné je to především v precizně vystavěném třetím dějství, jemuž dominuje Petra Šimková-Alvarez v roli Maddaleny: árii La mamma morta zazpívala na premiéře vskutku úchvatně. Roman Janál splynul s Gérardem pěvecky i herecky, je to jedna z nejlepších postav, které v Národním divadle vytvořil.

V titulní roli nadchl publikum mexický tenorista Hector Sandoval suverénním hlasem, herecky ale působil dost toporně: povšechné úsměvy střídal pláčem. Jeho Chénier těžko diváky strhne k soucitnému prožitku.

Z ostatních zaujal především Josef Moravec jako úlisný Neuvěřitelný a na malé ploše vytvořila Eliška Weissová hlasově perfektní a sugestivní postavu matky odevzdávající své poslední dítě revoluci.

Inscenace Andrea Chénier tak zapůsobí na diváky především hudbou. Je to přirozené, ale od scénické podoby této pozoruhodné veristické opery by se dalo očekávat více.