Článek
„Točil jsem pár scén v Kalifornii s Brucem Willisem, ale Bruce měl dělat něco na Broadwayi, takže toho měl moc. Tak jsme ho nahradili Stevem Carellem,“ vysvětlil, proč natáčel část filmu znovu.
Kvůli příběhu, který se odehrává ve 30. letech v Hollywoodu, prý četl hodně starých společenských časopisů: „Spousta z toho, co jsme věděli o Kalifornii, jsme se dozvěděli z těch sloupků, které vycházely v New Yorku. Heda Hopper a Sheilah Graham. To byl zdroj novinek z Hollywoodu a znělo to hodně zajímavě.“
„Já nikdy nečtu nic o mně. Žádné rozhovory, příběhy o mně, nikdy nečtu kritiky mých filmů,“ tvrdí osmdesátiletý režisér. Není to ale znak arogance, se svými filmy je skoro vždy nespokojený. „Radost musí pocházet z práce na projektu. Je zábava ráno vstát, mít před sebou scénář, sejít se se scénografem a kameramanem, jít na plac, setkat se s těmi šarmantními pány a krásnými dámami a pustit do toho muziku Cola Portera. Ale když to skončí, udělali jste to nejlepší, co šlo, jde se dál. Nikdy se už na ten film nedívám.“
Manhattan? To si nepamatuju
Woody Allen na archívním snímku z roku 1979
Nezájem o vlastní starší filmy a jejich podceňování je u Woodyho Allena až zarážející. „Skoro všechny bych vymazal kromě pár výjimek,“ tvrdí cynicky. „Je asi šest nebo osm filmů, které bych si nechal. Purpurová růže z Káhiry, Match Point, Manželé a manželky, pravděpodobně i Zelig a Půlnoc v Paříži.“
Kritikou zbožňované filmy Annie Hallová a Manhattan prý nemá rád. „Dělal jsem to tak dávno, už si je ani moc nepamatuju. Nemám k nim tak láskyplný vztah jako veřejnost. Když jsem viděl Manhattan, byl jsem tehdy velmi zklamán.“
Řediteli United Artists Allen řekl, že když Manhattan nepustí do kin, natočí mu zadarmo jiný film. Ten to pochopitelně odmítl, film šel do kin a stal se z něj kult.